Život jako supermarket

Každý den můžeme zajít do supermarketu a koupit si téměř cokoliv. Meloun v lednu, čerstvý špenát v únoru,  med v březnu. Když se člověk podívá z okna a realisticky zhodnotí počasí, které v posledních týdnech kolísá mezi mínus patnácti a plus patnácti, je to jako sen.

A je to naše každodenní snění, kdy vyhráváme nad počasím, roční dobou i nad zaběhnutým řádem světa, který ještě před sto nebo padesáti lety platil zcela nekompromisně. Nepotřebujeme zásoby na zimu, jen kreditní kartu. Jsme moderní, sofistikovaní a vyspělí.

Zároveň každodenně odoláváme tlaku příslibů ještě lepšího, vědomějšího, zdravějšího, šťastnějšího, partnersky vyváženějšího a celkově ještě víc dokonalejšího života. Kdo neodolá, ten slibované zakoupí. Kdyby koupené opravdu přinášelo to, co je slibováno, už by člověk nikdy nic koupit nemusel. Už by byl lepší, vědomější, zdravější, šťastnější…

Žijeme v tom – mám na mysli supermarkety, e-shopy, webináře. Je to naše každodenní reality show.  Myslím tím každého z nás. Při procházce lesem, když objevíme se starším synem první barevné kvítky plicníku i pár úplně malinkých kopřiv a výskáme nad tím radostí, mi najednou přijde, že ta zmíněná reality show nás zavádí často úplně jinam, než slibuje.

Přitom slibované štěstí, zdraví, vědomí často už máme a často přímo pod nosem, ale rádi se za ten nos necháme vodit. Je to jako vstoupit do supermarketu a jít si v prosinci koupit jahody. Je to jen chvíle a stojí nám za to opakovaně se tou mihotavou radostí nebo štěstím nechat opíjet. Zapomínáme na to, že je venku zima, Maruška je jen v pohádkách a jahody na záhoně vyrostou o půl roku později.

Rádi se takto opíjíme a to jakoukoliv věcí, která je mimo přírodní zákony. Myslíme si, že klameme přírodu, ale překračujeme i jemné hranice v nás samých. Ustupujeme takto ze své svobody i samostatnosti a vyměňujeme je za jahody (když u nich zůstaneme), za ten chvilkový pocit jakéhosi nahodilého štěstí.

Každá věc, která je mimo naše schopnosti v tomto čase a prostoru, a je nám zprostředkována obchodníky, nás vede na cestu závislosti. Takto zakoupených věcí je stále víc, než těch, které jsou v souladu s našimi dovednosti a schopnostmi.  Žijeme tak sice velmi spokojený život, ale zároveň stále hledáme, jak být ještě o kousek šťastnější, zdravější, veselejší… A tak se stáváme ještě více zranitelnými.

Je to už docela dávno, co jsem bývala s dětmi v lesní školce. Jeden chlapeček se rozplakal kvůli autu, které si vzal někdo jiný. Snažila jsem se mu pomoct a ptala jsem se ho, jak by to chtěl vyřešit. A on mi bez váhání odpověděl: „Zajet do velkého obchodu a koupit hodně věcí.“ Zůstala jsem úplně paf.

Cestou domů jsem přemýšlela, kam tento způsob uvažování může chlapce v budoucnu dovést. Viděla jsem jen černé scénáře závislosti, ale pak jsem si řekla, že dětem je potřeba důvěřovat. Budou možná v budoucnu schopny lépe čelit tomuto diktátu spotřeby. Uvědomí si, že není reálný. Snad.

Vedla jsem pak v duchu s tím chlapcem rozhovor dál a představovala si, jak jdeme do toho jeho velkého obchodu, jak nakupujeme to ukradené auto, pak nějakou dobrotku, ještě nějakou hračku, kterou si už hodně dlouho přeje a možná raději dvě, aby jich bylo dost.

Při tomto přemýšlení mi dochází, že my-velcí možná taky někdy z čistého zoufalství prostě jdeme do velkého obchodu a koupíme hodně věcí. Nikdo už nám sice neukradne na hřišti autíčko, ale třeba nás naštvou v práci, nebo se s někým pohádáme. Tak jdeme a koupíme si něco, co nám spraví náladu. Na chvilku. A za pár dnů, za týden nebo za měsíc to  uděláme znovu. Prostě si ten správný pocit koupíme. V supermarketu nebo ještě lépe online, ať nám to doručí přímo domů během pár vteřin.

Možná nám časem všichni ti obchodníci začnou nabízet jen krásné prázdné krabičky. A možná vám je časem nabídnu já. Vždyť v této iluzorní hře už snad ani nejde o konkrétní věci. Jde o obal a o sen, který jen něco slibuje, ale nikdy to zcela nesplní. Jde o to, že jsme si zvykli kupovat věci, které vlastně vůbec nepotřebujeme.

Asi by nám i našim dětem prospělo, kdybychom dokázali víc věřit sobě samým a začali se zabývat víc tím, co máme vevnitř, než co je okolo nás. Mohli bychom možná přijít i na to, že skromnost není cestou utrpení, ale větší radosti z méně věcí. Kdybychom místo nakupování vyrazili raději na procházku. Kdybychom měli vůli a sílu odmítnout vše, co vlastně vůbec nepotřebujeme.

Kdybychom se rozhodli, že onu krásnou představu o štěstí, kterou nám reklamy a supermarkety nabízí za tak výhodnou cenu, jednoduše nechceme. Kdybychom přestali přiživovat ten pocit, že si můžeme vše koupit a že na vše je recept někde online – rychle a spolehlivě, obrátili bychom se víc samy k sobě a snad i k sobě navzájem.

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná maminka s tvůrčí a trochu filozofickou duší. Chtěla bych být pro rodiče inspirací při hledání cesty ke svobodnému žití a učení. Můj příběh si můžete přečíst zde>>