Voilà! Ruce

Možná si všimnete, když vaše dítě poprvé objeví své ruce. A možné ne. Není to až tak důležité pro vás. O to víc je to zásadnější pro něj. Stane se to někdy okolo třetího měsíce a bude to jeden z prvních kroků k tomu, aby mohlo objevovat svět. Dotýkat se ho, cítit ho, chytat ho do svých rukou. Pro dítě je to přímo veleskok.

Jak se to dá poznat? Ohmatává si ruce, o něco později si je prohlíží a je u toho plně soustředěné. Jsou to okamžiky plné poznání. Jedna ruka uchopí druhou – ta přitom zůstává bez pohybu. Dítě vnímá doteky, svou novou schopnost a sílu. Poznává samo sebe a získává zároveň možnost poznávat svět. Zakrátko začne do rukou brát věci, aby si je prohlédlo, dalo do pusy.

Zajímavé jsou i jiné ruce. Někteří a většinou starší lidé, když dostanou do náruče miminko, začnou mu ukazovat svou ruku. Hýbou prsty, dítě ostří a prohlíží si ji většinou velmi pozorně. U nás doma jsou pro miminko v posledních dnech zajímavé ruce při ranním cvičení. Jsou to ruce mámy. Natahují se do výšky, klesají dolů. Jsou dlouhé a velké. Svět díky nim pomalu dostává rozměry.

I ruce starších dětí mají své kouzlo. Než se jde spát, rozsvítí se lampa a čte se pohádka. Před zhasnutím se na zdi objevují ruce malé i velké. Vzdalují se a přibližují. Jsou to poslové, přátelé, zvířátka, letadla i bubáci. Je to svět fantazie, kde změny rozměrů vytváří různé dojmy. „Nebála ses? A nebálo se miminko?“ – „Ne, nebojíme se. Máme tě rádi. I tvé kouzelné stínové divadlo.“

Je to tak prosté a jednoduché, až z toho dýchají úplné základy bytí. Takto nějak se k dětem chovali lidé, když ještě nebyly hračky, elektřina, televize. Nosili je při sobě a děti sledovaly, co jejich velcí lidé dělají. Pracovaly hlavně ruce – držely a pouštěly, sbíraly, šily, hnětly, míchaly, rozbíjely, možná bubnovaly…

Když ruce pracují, vytváří zvuky. Upoutávají pozornost i těch nejmenších dětí. U lékaře dlouhé ťukání do klávesnice nejdříve vzbudí zájem a pak uspává. Hračka, která zašustí, když se zmáčkne, nebo vydá jakýkoliv jiný jemný zvuk, se na nějakou dobu stane oblíbenou. A jednoduché zatleskání může dítě o pár týdnů později rozesmát.

Nejdříve za půl roku je možné se s dítětem domluvit díky ustáleným znakům, které provádí ruce. Může mamince ukázat, že chce k večeři kaši, nebo že potřebuje rozsvítit světlo. Dítě pak dokáže svět nejen uchopit do rukou, ale díky svým rukám s ním i spolupracovat, i když zatím beze slov.

Tohle je má óda na ruce a výzva k tomu, abychom dětem nabídly nejdříve úplně jednoduché věci. Svá srdce a své ruce. Ne napořád, každý den na chvíli. Ruce mámy mají v sobě to největší kouzlo. Dokáží pohladit a pochovat. Láskyplný dotek je tou nejlepší cestou k plné důvěře, k naplněnému vztahu. K tomu, po čem touží všechny děti. Odpradávna.

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná výtvarnice se špetkou filozofické duše. Ráda se účastním debat o svobodném vzdělávání a zároveň miluji pohádky. Více si o mně můžete přečíst zde>>