Vlastní pohyb, vlastní cesta

Bude to už několik týdnů, kdy se dítě, co se narodilo u nás doma, dalo do pohybu. Pozoruji ho a čím dál víc si uvědomuji, že s vlastním pohybem nastupuje i vlastní vůle, a tak i vlastní cesta životem. Přichází první okamžiky vědomého chtění hračky, zábavy, jídla nebo kontaktu. Když místo hračky podáme jídlo, je odmítnuto. Dítě má svůj zájem, svoji zvědavost a bezvýhradně je poslouchá. A my jako rodiče mu důvěřujeme.

V kontrastu s touto zkušeností si uvědomuji, jak my dospělí máme také své zájmy i touhy a jak často je zahájíme do kouta. Taky jsme pořád ještě zvědaví, ale neprozkoumáváme s takovým zaujetím, a mám dojem, že občas každý z nás vůbec nechce poslouchat, co nám tito vnitřní rádci říkají. Máme rádi to, co už známe, co máme naučené, nechceme to měnit. Jsme velcí a tak trochu leniví. I přesto, že nás tito průvodci (zájem, touha a zvědavost) volají na naši cestu.

Přináší to jistý klid, ale tito dva nenechavci se nenápadně ozývají pořád, nabourávají se obyčejných situací a občas je jim to povede. V ten moment se rozhodneme udělat něco jinak. Jsme na začátku nové zkušenosti. A ten začátek se mi zdá podstatný. Být na začátku se zájmem, zvědavostí a touhou. Na začátku čehokoliv, nejlépe každý den, každou minutu. Jako to dítě, které leze a vše strká do pusy.

To jednou získané a naučené je také do jisté míry bezpečné. Přináší to ten pocit. A proto se těch získaných dovedností asi tak rádi držíme. Přitom nebezpečí rutiny je velké. Kdo začne věřit víc tomu, co se naučil, než tomu, že by se mohl ještě něco naučit, bude jen sám sebe opakovat a točit se v kruhu své vlastní minulosti. Vystoupit z ní je asi těžké. Ještě těžší se jeví zůstat v ní.

To dítě, které leze, nemá úsudek. Nic neposuzuje, nemá příměr. Čisté vědomí pak míří jen tam, kam ho vede zájem, zvědavost a touha. Občas se nechá odlákat něčím, co nabídne okolí. Pokud má ovšem o něco konkrétního zájem, umí se k tomu vrátit. Má paměť. Není krátká, ani dlouhá. Každý den se učí, vkládá do své paměti vše, co vidí, slyší, cítí, zažívá.

I my máme v sobě uložené celé dětství se všemi pocity. Neumíme si je vyvolat, jsou v nás ukryté a jsme z nich postaveni, jako (už rozumné) bytosti. Dětství tvoří základ pro vše, co následně žijeme, vytváříme a zažíváme. Občas to i proto může vypadat, že nejednáme z vlastní vůle, že ztrácíme vlastní cestu a možná i chuť do života. V těch chvílích zřejmě zapomínáme na ty své „zvědavce“ a posloucháme „to naučené z dětství“.

Pokud jsme v dětství získali cokoliv, s čím se nám nežije dobře, je těžké to v první řadě rozpoznat. Možná jsme byli moc divocí, nebo jsme naopak vůbec nemluvili. Ono je to vlastně jedno. Jako děti jsme byli věrni sami sobě a dělali jsme věci správně, podle sebe. Okolí a rodiče mohli mít jiný názor a možná chtěli, abychom byli klidnější, nebo naopak zase víc mluvili. Pokud se rozhodli, že to jejich chtění je nejsprávnější ze všech, něco nám vnutili.

Právě o to vnucení pak můžeme zakopávat, když už jsme velcí. Nepasuje nám do naší skládačky ze zájmu a zvědavosti, vlastně úplně překáží při našem vlastním pohybu vpřed, nebo při stání na místě. To je jedno. Pohyb vpřed je jen zažitá představa, že musíme někam dojít. Nemusíme. Můžeme celý život stát na místě, pokud je nám v tom dobře.

Vytvořili jsme si právě v tomto na sebe největší past. To, že musíme něco dokázat. Dokazujeme pak rodičům, partnerům, možná i sami sobě, že jsme něco dokázali. Přitom bychom to my i oni měli prostě vědět i bez dokazování. Měli bychom jednoduše věřit sami sobě bez úsudků a příměrů, jen s čistým vědomím.

Zatím znám jedinou cestu, která vede k tomuto stavu mysli a těla. Je to zpomalení. Pro mě je to úplný akcelerátor změn, pokud se to pomalé tempo vůbec takto dá nazvat. Je to jeden z prazákladů, ke kterým jsem došla. Dokud jsem neměla dvě děti a nepřizpůsobila jim své tempo, netušila jsem, že se dá zažít euforie jen z toho, že se vrátíme z procházky a upečeme si kaštany. Ta radost je téměř nepopsatelná a dá se zažívat každý den. 

Objeví se sama od sebe, ale chce to čas. Uvědomila jsem si to nejvíc v období adventu, kdy jsme nespěchali, abychom měli vše uklizeno, nekoupeno, napečeno. A nakonec jsme měli uklizeno, nakoupeno i napečeno. Všechno jsme ale udělali v klidu, bez spěchu. Zařadili jsme totiž mezi naše priority skromnost. Ta nám pomáhá, abychom poznali, co je a není důležité. Díky ní s i můžeme každý den uvědomovat, co (všechno) máme uvnitř. A vůbec toho není málo, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná výtvarnice se špetkou filozofické duše. Ráda se účastním debat o svobodném vzdělávání a zároveň miluji pohádky. Více si o mně můžete přečíst zde>>