V kruhu i mimo něj

Jak jinak, než pomalu se učím, že vše, o co si říká má přirozenost, je v pořádku. A také, že pokud cítím někde nějaký nesoulad, opravdu existuje a nezdá se mi. Můžu to vnímat zcela otevřeně k sobě i k druhým. Přiznat své pochyby a otevřeně mluvit o tom, co vnímám.

Tento komunikační prostor ve mně otvírá i zkušenost s kruhem a pravidelné usedání v něm. Často je provází emoce, které účastníci včetně mě buď nechávají proudit, nebo si je nechávají pro sebe. V obou případech ale jdou cítit, a tak i rozpoznat. Všichni totiž mají své místo a mohou se projevit, jak zrovna potřebují.

Díky této zkušenosti si začínám všímat, jak málo prostoru pro sdílení a komunikaci se nachází mezi lidmi v běžném provozu, a co to dělá třeba s dětmi, když nemají právě tento prostor pro své pocity a prožívání. Občas jsem i já ta dominantní máma, co ví všechno nejlépe a vstupuje do reakcí svých dětí. A pak se zastavím, pozoruji, co tím vytvářím.

Pokud jsou v situaci, kdy se děje nějaká křivda, jsou většinou schopni o tom velmi rázně mluvit. Pokud jim tuto možnost postavit se za sebe vezmu s pocitem, že je musím ochránit, beru jim i možnost naučit se, jak si své hranice mohou vykomunikovat samy. Těchto zkušeností nikdy není dost, je to jeden z pilířů toho, co obecně v naší společnosti chybí. Znalost vlastních hranic.

Abychom dokázali vlastní hranice vnímat a mluvit o nich, a tak vedli i děti k tomu, co je v nich pravdivé, je dobré začít upřímností k sobě. Začít věci hodnotit z jiného pohledu – ne ve smyslu, to je dobré a to špatné, ale v tomto se cítím dobře a tohle mi není příjemné. Tento malý posun je startovní čárou k tomu, abychom se naučili jako rodiče pohybovat ve svém vlastním nitru s respektem hlavně k sobě samým.

Respekt totiž není jen dodržování určitých pravidel, ale také vnitřní princip, který urovnává i vnitřní bouře, pokud ho opravdu ctíme. Není to nic, co bychom mohli aplikovat jen ve venkovním prostředí. Nebude to fungovat. Vyznívalo by to pak jako přetvářka – respektuji tě, ale myslím si své a je mi vlastně jedno, co se mi svým chováním snažíš sdělit, dělej si, co chceš.

Za zdánlivým respektem může schovávat i čirý nezájem, nebo neschopnost otevřít se druhým a vnímat je jako lidské bytosti, které občas nějaká pravidla nedodržují, nebo se prostě chovají na první pohled zvláštně. Mají k tomu své dobré důvody. Ráda je hledám a ráda je poslouchám. V kruhu i mimo něj.