O upřímnosti

Další z mých vnitřních dopravních značek na cestě k prazákladům je tady. Tentokrát je docela těžké ji popsat, protože jde o vnitřní a oboustranný proud myšlenek, citů, představ i obav a strachů. Mám dojem, že často hrajeme zvláštní hry a to jak se sebou samými, tak s dětmi. Prostě a jednoduše neříkáme, co si zrovna myslíme a cítíme, protože se to třeba zrovna nehodí, nebo na to nemáme čas, nebo si myslíme, že to ti druzí a třeba i malí nepochopí, nebo na to nemáme odvahu a náladu. (Ono se dá těch výmluv vymyslet milión a pořád to budou výmluvy.)

Jednat podle toho, co si myslím a co opravdu cítím, je vlastně dovednost, kterou se učím s dětmi opravdu používat v každodenních situacích. Mluvit o ní dokáže každý, ale opravdu o ni stojí jen děti. Zajímá je, jak se věci doopravdy mají a nedají se jen tak obalamutit. Přistupují ke světu bez předsudků a s otevřeným srdcem. Tento postoj jim umožňuje nespočet možností a variant, jak svět vnímat a chápat. Je to pro ně přirozenou součástí.

Pořád ještě jednají podle své přirozenosti a vnitřní upřímnosti. To, co dáváme ven, je jen odrazem toho, co máme uvnitř. A tak mi při kreslení této dopravní značky dochází, že v první řadě jde o upřímnost v sobě, o sladění toho, co cítím a všeho, co si myslím. Často to první (a po pravdě mnohem silnější) zatracujeme kvůli tomu druhému, chytřejšímu a dospělejšímu já. Přitom, kdo se pídí po tom, jak najít svou cestu, dřív nebo později narazí na to, že srdce a intuice jsou velmi dobrými rádci. Těmi nejlepšími, když jim člověk opravdu naslouchá.

Upřímnost má pak docela blízko k našim vnitřním hranicím. K těm, co nastavujeme druhým, ale i k těm, díky kterým jsme a umožňujeme (a taky dovolujeme) sami sobě žít i realizovat se. Ona vnitřní upřímnost pak může vést k vytváření svobodného života. V dalších krocích je možné, že se tato vlastnost (do jisté míry možná i dovednost) přehoupne v zájem prosazovat to vnitřní i venku. Někdy se tomu říká angažovanost.

Když všechna tato tvrzení teď popíšu na dětech, bude vše rázem průzračnější. Malé děti jednají bez zábran, mají své touhy, přání a do jisté míry i intelektuální poznání tohoto světa. Jako rodiče nebo průvodci se snažíme jim objasňovat pravidla a hranice, která určují rámec, ve kterém se pohybujeme. Patří mezi to třeba, že neubližujeme druhým nebo nekrademe. Děti na smysluplná pravidla přistupují zcela věcně a ta, která jim opravdu dávají smysl, pak dokáží samy hájit a vymáhat si jejich platnost. A to úplně jednoduše, že přijdou a řeknou, že se to nedělá.

Může se pak stát, že je někdo smete tvrzením, že žalují. Ale ony se právě rozhodly hájit nastavená a zvnitřněná pravidla oslovením někoho, kdo je jejich garantem, zastáncem a tvůrcem. Párkrát jsem u takové žalující situace byla jako pozorovatel a přemýšlela jsem, co si děti pak ponesou dál. Pravidla, která jsou nastavená, najednou nemají žádnou hodnotu, nedávají smysl, mohou se porušovat libovolně a je jedno, čemu věříme, co nám uvnitř říká, že je něco špatné nebo dobré.

A my jako dospělí pak taky raději nežalujeme, a raději necháváme, ať si každý dělá, co chce. Když vidíme, že někdo krade, necháme ho být, aby nám třeba ještě neublížil, nebo s argumentem, že si bere jen sušenku. Podobné je to, když nám ve veřejném prostoru něco vadí, snažíme se tomu přizpůsobit a nevšímat si toho. Umíme se zlobit a stěžovat si, ale neumíme jednat, abychom náhodou nebyli za žalovníčky. Kdo ale dokáže v takových situacích jednat, je rázem hrdina. Má náš obdiv.

A přitom by to bylo k prospěchu věcí okolo nás, i v nás a v neposlední řadě také v dětech, které se učí, jak ke světu kolem přistupovat. Můžeme s nimi v upřímnosti mluvit i v upřímnosti jednat. K tomu mluvení a jednání samotnému nám pak poslouží dobře i laskavost. To je další z mých vnitřních dopravních značek. Můžete na ni kouknout zde.