Trpělivě a bez strachu

Přemýšlím o trpělivosti, tedy o schopnosti zachovat klid i v situacích, které nejsou příjemné. Jsou to vlny dalších emocí, myšlenek a pochybností, které mě od konkrétního TEĎ odvádějí. Trpělivost je vnitřní nastavení, o kterém může rozhodovat vědomí. A pokud není celková a vnitřní, je o tom, že strpíme něco, co pak ventilujeme jinde. Ani to nemusí být špatná cesta – můžeme jít třeba vytřít schody.

O trpělivosti vnitřní, nejen na povrch vypadající, přemýšlím jako o vnitřním nastavení, o víře, že nic se neděje proti nám. Různé situace se nás vnitřně dotýkají a zraňují nás, když se začneme o sebe bát. O sebe ve smyslu strachu o své já, tedy o to, abych já byla dost dobrá, abych dělala věci správně, abych nebyla náhodou unavená, nebo abych přesně věděla, co hned teď říct.

Ukázkově třeba když dítě nechce usnout, trpělivě ho držím za ruku, přemýšlím si o svých věcech, cítím, že usíná, pořád si přemýšlím o svých věcech, dítě spí a u mě v hlavě začne jakýsi imaginární boj, kdy řeším třeba nedořešený rozpor s někým… A do toho se dítě probudí. Ha, a co teď? Budu trpělivá, nebo ne?

Můžu vyletět a ohánět se tím, že už to dítě přece spalo, tak ať spí a nezlobí. Začnu tak ale reagovat dřív, než si plně uvědomím, co se děje. Vnitřně jsem ještě v nedořešeném rozporu, na ven vystupuji jako zcela přítomná. V tomto rozporu jen dokazuji svému ustrašenému já, že já jsem přece pánem situace, ale té situace, která mi před tím jen běžela v hlavě. Naopak, když se o sebe a o nikoho nestrachuji, nereaguji hned, dám si čas uvědomit si, co se děje, tak reakce přichází později a v klidu.

Trpělivost je utkaná z důvěry i upřímnosti. Je to kvalita, kterou přináší život, pokud se rozhodneme uvědomovat si přítomné okamžiky se vším, co obnášejí. Je i o osvobodě v každý okamžik volit, zda půjdu cestou strachu, nebo důvěry. A je také součástí vnitřní odpovědnosti, co svými rozhodnutími vytvářím.