Šumava: učebnice odvahy

Pobyt na statku v podhůří Šumavy je ve znamení slepic, které potvory pořád utíkají z výběhu, a kopřiv, které potvory neuhnou. Naše výlety do krajiny jsou pak lemovány poli s dozrávajícím obilím, posekanými loukami a nahodilými nálezy třeští, jahod a borůvek. Pro syny je to objevování a pro mě znovuobjevování zapomenutého světa. Vesnici jako takovou už známe. Tohle je pro nás výprava na samotu, na původní hospodářství a k čistým horským říčkám a potokům.

Rozhodli jsme se s mužem, že budeme dětem ukazovat obyčejný život, obyčejnou práci, obyčejnou přírodu a obyčejná místa. Zjistili jsme, že z toho mají velkou radost. Zjistili jsme, že starší syn se z těch obyčejných věcí hodně učí i pamatuje. Jsme si jisti, že je to zrovna teď ta naše nejlepší cesta a zároveň i učebnice.

Třeba studená říčka. Brouzdáme se v ní se synem nerozhodně tak dlouho, až máme ledové nohy a husí kůži po těle. Oba do ní chceme vlézt úplně celí, ale nějak se nemůžeme odhodlat. Je přece strašně studená. Tak se jdeme ohřát na sluníčko na břeh a pozorujeme včely, které se lítají napít. Přitom dumáme. Jestli tam opravdu chceme vlézt, musíme to udělat bez otálení a vytáček.

A tak jdeme na druhý pokus. Vlezeme rychle do vody, najdeme místo, kde je jí aspoň po moje kolena a chytneme se za ruce. Nadechneme se a spolu si říkáme: jedna, dva, tři. A šup už jsme v té ledové vodě až po krk. Vydržíme to chviličku. A pak to zkusíme ještě jednou a ještě jednou. Je to zážitek a je to sranda. Horská ledová voda pro nás znamená víc než pouhé osvěžení.

Lehám si pak do čisté a studené vody z hor a cítím její sílu. Pramení v kopcích, hledá si cestu, pramínek se přidává k pramínku. Stávám se potůčkem a říčkou – klidnou i divokou, hledající cestu, přirozeně překonávající velké vzdálenosti. Děkuji té vodě, že je, že se v ní můžeme osvěžit a že se můžeme stát na chvíli její součástí.

I syn je pak ještě o něco odvážnější – zkouší si do říčky taky lehnout a pak zkouší plavat. Překonává v sobě zažitý komfort z vyhřátých bazénů, posunuje hranice své odvahy a pořád je to pro něj sranda. Má radost, protože dokáže překonat počáteční strach a nerozhodnost. Dokáže to, co bylo před chvílí jen přání.

Když pak pouštíme do řeky loďku vyrobenou z kůry a díváme se za ní, napadá mě, že tam, kde je strach, je taky odvaha. Stačí si strach uvědomit, najít jej v sobě. Snadno se pak dá najít i cesta, jak jej překonat, jak situaci vyřešit. Nelze žít v obavách a myslet si, že se to překoná nějak samo. Kdo chce žít něco jiného, než žije, musí udělat rozhodnutí. Třeba se okoupat ve studené říčce.

Rozhodnutí udělat něco jinak a třeba změnit svůj postoj, názor, nebo zažitou představu – překvapit tak svou spokojenou mysl. Tyto malé myšlenkové změny se pak mohou odrazit v časoprostoru, který zrovna žijeme. Jsme tady správně, vy i já. A můžeme to cítit jen, když se budeme řídit láskou, která nás vede. Máme ji každý uvnitř sebe.

Vidím ji na vlastní oči, když na tom šumavském statku pozoruji, jak roční syn usilovně a opakovaně zdolává tři schody. Na první pohled to vypadá jako špatně nacvičené pády z grotesky a na ten druhý vidím sílu, moudrost a lásku, kterou si nosíme v sobě. Touha učit se je tak velká, že legračním pádům do trávy se ani nesmějeme, ani syn nepláče. Není potřeba je jakkoliv označovat, jsou součástí procesu učení.

Děti i my můžeme růst, získávat zkušenosti, učit se novým a novým věcem, které nám budou dávat smysl, jen tehdy, když to nebudeme dělat ze strachu, ale z lásky k sobě. Nemusíme se nikomu zalíbit, nikomu zavděčit, nebo dostávat jen dobré známky. A tak to může být v případě, když se rozhodneme dělat věci pro sebe a podle sebe. Klidně i navzdory zažitým představám.

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná maminka s tvůrčí a trochu filozofickou duší. Chtěla bych být pro rodiče inspirací při hledání cesty ke svobodnému žití a učení. Můj příběh si můžete přečíst zde>>