Štěká, kouše i voní

Když otvíráme knížku, ožívá u nás doma vše, co v ní najdeme. Pejskové štěkají i koušou, auta troubí a jezdí velmi rychle, kytky voní a jídlo nám náramně chutná. A tak nad knížkami vydáváme nejrůznější zvuky i s nimi provádíme kousky, ze kterých by nejedna knihovnice omdlela.

Děláme tohle vše rádi. Není to žádná věda. S téměř dvouletým synem si hrajeme, že nás knížka sní. Někdy si takto pochutnávám já, někdy chramstá on. Čteme si takto často a je to pro nás zábava. Prožíváme tímto způsobem i jiné mikropříběhy, které ho zajímají. V poslední době bagrujeme (a docela se u toho zapotíme) i vyrábíme Krtkovi kalhoty několikrát za den.

Oba synové si na první dobrou oblíbili knížku, která se prostě jmenuje Knížka. Užívají si ťukání, foukání a rádi s ní i zatřesou. (Tohle není placená reklama. Tato knížka nám prostě přináší radost, tak ji šíříme dál. Tu radost i tu knížku…)

Se starším synem se ale častěji noříme do složitějších příběhů. Některé mají obtížné zápletky a používají slova, která nezná. Nepoučuji ho o tom, co které slovo znamená, i když tuším, že zrovna přesně nerozumí tomu, co čtu. Je totiž ponořený do příběhu a kdybych z něj vyskočila já s nějakou poučkou, musel by vyskočit taky.

Musel by najednou přerušit něco, do čeho je ponořený až po uši. Tento stav známe „my dospělí“, když se pustíme do cvičení, do složité opravy porouchané hračky, do pletení, do svých úkolů v práci – zkrátka do něčeho, při čem nechceme být rušeni.

Proto raději čekám, až se zeptá, a mezitím si užíváme samotné čtení. Mohla bych předčítat hodiny to, co si sám vybere, a pořád by ho to bavilo. Je to vlastně knihomol, i když zatím jen poslouchá. Naštěstí není předčítání jen na mně. Zároveň pravidlo nevyrušování od příběhu nikomu nevnucuji. Platí při čtení se mnou a o tom, jak si vede s ostatními předčítači, se moc nezajímám.

O to zábavnější pro mě je poslouchat příběhy, které jsem nečetla. Občas se v nich objeví právě vysvětlující nebo objasňující věta, ale někdy také poznámka o smysluplnosti přečteného. A někdy s otázkou: „Mami, jak to vlastně je?“ Vedeme pak rozhovor o textu i jeho různých výkladech. Učíme se, že můžeme v jednom příběhu nacházet různorodá zákoutí.

Občas si v těchto situacích v duchu říkám: „A teď babo raď!“ Jsem jako slepý, který nezná terén. Oťukávám si ho otázkami a hledám souvislosti. Syn se často přidává a pak vymýšlí nové varianty příběhů. Docházíme touto cestou společně k řešení, která bývají často nová a krásná. Dalo by se říct, že příběh tímto způsobem dokonale recyklujeme.