O tom, co (všechno) máme uvnitř

Tahle věc mi vrtala hlavou dlouho a taky jsem zvažovala, jestli ji vůbec zveřejňovat, abych nebyla mravokárce nebo nějaké podobné strašidlo. Při všech zážitcích v lesní školce, při cestování Gruzií a také při každodenním a kouzelném soužití s dítětem mě čas od času (ale dostatečně často) udivuje, jak málo dětem i mě vlastně stačí, abychom byly šťastné.

Ještě víc si to člověk uvědomí na cestách a nemusí podnikat výpravy do vzdálených hor. Stačí se projít v blízkém lese. A v tom lese právě v tom okamžiku opravdu být. Necestovat v myšlenkách po nákupech, nerozprávět v duchu se sousedkou nebo se svým šéfem.

Hledání obyčejného slova

Když jsem přišla na to, v čem spočívá klíč, kolem kterého v myšlenkách už několik měsíců kroužím, přišlo mi to najednou všechno úplně jednoduché. Máme ho totiž úplně každý a je jedno, kolik vlastníme aut, jestli dítě posíláte do normální školy, nebo ho učíte doma, anebo jsme se rozhodli žít v jiném státě. Taky jsem pro ten klíč dlouho hledala slovo, ale možná budete teď zklamaní. Je úplně obyčejné a znáte ho všichni.

Tím slovem je SKROMNOST. To je ten můj klíč ke štěstí.

Zvláštní? Popíšu vám a přiblížím, co tím myslím.

SKROMNOST není:

  • upejpavost
  • stydlivost
  • ignorace svého já
  • zahleděnost do sebe
  • herecký výkon 🙂

SKROMNOST vychází z:

  • vědomí si svých možností
  • respektu ke svým hranicím
  • víry ve své schopnosti
  • znalosti svých vnitřních zdrojů

(A vaše děti by pak mohly být v pohodě i bez toho barevného autíčka, nebo fialovlasé panenky. Prostě proto, že je nepotřebují).

Když jsem se touto optikou dívala na svět pár dnů (a pak i celé měsíce), všimla jsem si, že:

  • někteří lidé vůbec netuší, kde mají hranice
  • někteří lidé mluví, ale vůbec neposlouchají, co říkají ostatní
  • někteří lidé mají sice děti a říkají, že je mají moc rádi, ale raději by měli lepší auto (nebo dvě), větší zahradu a nový dům
  • někteří lidé se prostě musí zastavit, protože jejich tělo řekne dost (a nekompromisně jim tak stanoví znovu jejich osobní hranice)
  • někteří lidé vůbec nevěří sami sobě, i když jsou naprosto úžasní (například v tom, co umí vyrobit)
  • někteří lidé netuší, že jsou mnohem silnější
  • většina lidí neví, že může čerpat nové a nové poznatky hlavně ze sebe

Zkoušela jsem pak o skromnosti něco najít. Docela hodně se tomu přibližuje stále populárnější minimalismus. Lidé se na základě této myšlenky rozhodnou žít s málem věcí. Jejich pohled na svět se pak pomalu mění. A někteří asi časem dojdou k tomu, že žijí i jakýsi vnitřní minimalismus – tedy nezahlcují se zážitky, nepřetěžují se, nestýkají se s lidmi, se kterými nechtějí. Taky jsem našla toto video s Jaroslavem Duškem.

Podobnost s kruhem mě už napadla dřív, vznikla z toho tato kresba. Připomíná mi, že to, co je důležité, je uvnitř. Taky jsem nedávno přehodnotila, čím vším se můžu zabývat, co je podstatné a kolik síly mi stačí na to, abych se občas takto hluboce zamyslela 🙂 Zjistila jsem, že často je to o nárocích a požadavcích nejen osobních, ale také z okolí. A těmto nejrůznějším tlakům se dá vyhýbat, čelit nebo si s nimi  hrát.

Hra pro velké i pro menší

A proto mě taky napadlo pro všechny, co by téma skromnosti chtěli dál rozvíjet, ale třeba i pro větší děti, navrhnout takovou hru. Vytvoř kolem sebe kruh, ve kterém je ti dobře. Můžete ho nakreslit křídou na zem, prstem v písku na pláži nebo ho vytvořit doma z kostiček lega. Do kruhu k sobě si nakresli (nebo jinak vytvoř) lidi a ostatní věci ze svého života, které chceš, potřebuješ, máš je rád(a). Mimo kruh umísti všechno, co ti není milé. Pokud se odvážíte si ji zahrát s dětmi, myslím, že vás nemine zajímavá diskuze. A pokud ji s dětmi hrát nechcete, můžete si ji zahrát sami se sebou, jen tak v hlavě, když třeba budete čekat v supermarketu u pokladny.

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná maminka s tvůrčí a trochu filozofickou duší. Chtěla bych být pro rodiče inspirací při hledání cesty ke svobodnému žití a učení. Můj příběh si můžete přečíst zde>>