S důvěrou

S důvěrou se na nás obrací a s důvěrou v sebe se každý den pokouší objevit kousek světa. Jsou to synové. A my jako rodiče se učíme se stejnou důvěrou být při tom. Občas to není snadné a občas to neumíme. Naslouchám těm situacím a hledám pak v sobě ideální návod. Není stejný pro každého, ani pro stejnou situaci. Hlavní veličinou je důvěra.

Oba synové důvěřují životu a hlavně sami sobě, že jsou správně a jdou správnou cestou. Ráda bych to uměla každý den jako oni. Stejně jako většina dospělých jsem na své cestě životem nasbírala hromadu pochyb, výmluv a vnitřních nejistot. Vím o nich a děkuji za ně. Snaží se mě chránit. Možná stejně jako se snažili chránit mí rodiče mě, když jsem byla malá. Úplně je chápu.

Na druhou stranu pozoruji, jak starší syn nesnáší, když ho někdo upozorňuje na možná rizika při zdánlivě nebezpečných činnostech. Z pohledu dospělých riskuje, z jeho pohledu je vše v pořádku. V těchto situacích se vždy ptám sama sebe, jak je riziko velké. Pokud patří do takzvané kategorie malých rizik (pád z malé výšky, říznutí do prstu apod.), nechávám situaci plynout a většinou se nic nestane.

Horší je to v situacích, u kterých mi bliká červená kontrolka v hlavě (vběhnutí do silnice, prověřování funkčnosti elektroinstalace apod.). Často jsem reagovala tak, že přišlo velké vysvětlování i velké emoce. Jenže se nám při tom vždycky bylo nějak divně a hlavně se někam vytratila ona zmíněná důvěra.

A tak se dětem snažím jen naslouchat. V případě ohrožení pochopitelně rychle zasáhnu a až pak si v klidu vše poslechnu. Důležitější než riziko samo mi přijde důvod. Většinou v něm nacházím dobré úmysly, někdy frustrace. Obojí vyžaduje porozumění a toho jsem schopna jen díky důvěře, že vše, co nás jako rodinu potkává je správné.

Tuto důvěru čas od času na procházkách rozšiřuji i o důvěru v dobré žití na vesnici. Ta je na rozdíl od města velmi osobní, velmi adresná, velmi se zajímající o to, co a jak zrovna sousedka dělá. Chápu to jako zažité chování, předávané přes generace z dob, kdy lidé museli být všichni stejní.

Jako rodina jsme trochu jiní. Učíme staršího syna doma, mladší syn se doma narodil. Někteří lidé nás přestali zdravit, jiní se s námi dávají nadšeně do řeči, aby zjistili, jak to vlastně máme. Jsme pro většinu z nich málo důvěryhodní. Myslím, že je to škoda. Důvěra by nám všem více slušela. Byli bychom díky ní všichni nějak víc nad věcí.

Přesvědčují mě o tom každý den děti. Když si třeba úplně ty malé hrají na pískovišti. Jedno začne lopatkou to druhé bouchat po zádech a ono zůstává v klidu. Vnitřně naslouchá, co se děje. Může to být zajímavá hra, může jít o zvláštní pokus, třeba je to překvapení. Není to hned ohrožující. To přijde až v okamžiku, kdy to buď začne bolet, nebo (a to častěji) se ozve hlas rodiče, který rozhodne o tom, že to není správné.

S důvěrou naslouchám staršímu synovi, když počítá, kolik mu zbývá spojit bodů, když se nachází na dvoustém a celkově jich má ve spojovačce pět set. Prohlásí sebejistě, že ještě dvě stě a pokračuje v práci. Zamyslím se a nic neříkám. Přemýšlím, zda ho opravit. Vařím oběd. Za chvíli se ozve, že se spletl, že mu scházelo ještě tři sta. Usměju se na něj.

Večer pak usedám ke svému stolu. Děti spí a mám čas se věnovat sobě a svým myšlenkám. Beru do rukou pastely a tužky. Kreslím a u toho si uvědomuji vděčnost a důvěru, kterou si tak záměrně pěstuji. Tím, že na ni myslím, vyvolávám její obraz a hledám její ztvárnění. Tyto skici jsou pro mě důležitým začátkem.

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná maminka s tvůrčí a trochu filozofickou duší. Chtěla bych být pro rodiče inspirací při hledání cesty ke svobodnému žití a učení. Můj příběh si můžete přečíst zde>>