Rok a půl štěstí

Pečlivě na něm utírám prach, mazlím se s ním každý den a děkuji za štěstí, které nám před rokem a půl doneslo druhého syna. Díky němu ležím večer při uspávání v posteli o chvilku déle a nevystřelím jako raketa, co má ještě spoustu práce. Vychutnávám si ten pocit, že jsem tady byla celý den pro oba syny a zároveň i sama pro sebe. A ta spousta práce na mě ještě chvilku trpělivě počká. Nic jiného jí totiž nezbyde.

Vzpomínám si, jak jsem chtěla pro prvního syna mít vše v pořádku. Jídlo muselo být v bio kvalitě, hračky musely být montessori, přístup k němu musel být nevýchovný, protože jinak bych přece byla špatná matka. Chtěla jsem být dokonalá a tvrdlo mi u toho srdce. A to nemluvím o vztahu k synovi a ostatním lidem okolo.

Mám dojem, že druhý syn usilovně rok a půl pracuje na tom, aby věci prostě nebyly dokonalé a já, abych byla hlavně tím, kým opravdu jsem. Nejraději si hraje s tím, co má zrovna v ruce starší syn, i kdyby to byla dálkově řízená raketa. Jí to, co zrovna konzumuje kterýkoliv člen domácnosti. A když si zvýšeným hlasem stěžuju, že je toho na mě zrovna nějak moc, chvíli mě chápavě pozoruje a pak si odejde hrát, případně obejme svého staršího bráchu.

Na druhou stranu jsem trpělivější než kdykoliv před tím, i když mě pořád spolehlivě vytočí desetkrát vyřčená stejná věta, která nemá žádný reálný dopad. Taky jsem si začala přímo zakládat na svém samotářství – téměř nechodím na návštěvy, na sešlosti maminek, ani programové kurzy pro batolata. A světe div se, jsem šťastná bytost, co po nocích píše, kreslí, maluje, čte nebo jen tak lelkuje.

Takové večery jsou tím motorem a smyslem, který mě posiluje. Jsou mojí studnou, ke které se chodím napít. Nic víc nepotřebuji, nic víc nehledám. A tak i  ebook o prazákladech pro rodiče malých dětí je víc povídáním o mé cestě, než přesným návodem, jak k těm prazákladům dojít. Úplným prazákladem všech vztahů je totiž láska.

Kdo ji má, cítí ji pak i ve vztazích a to i v těch, které jakoby na první pohled nefungují, nebo nejsou úplně podle představ nebo zažitých kolejí. Také se díky ní, dá lépe pochopit, že děti nelze oblafnout. Buď jim člověk lásku dává, nebo ne. Hodnocení je ale na každém a soudcem toho, co je a není správné, by měl být každý jen sám sobě.

A tak často přemýšlím nad tím: Kým bych musela být, abych mohla soudit jiné? A abych směla někomu radit? Mám ovšem jednu radu, kterou bych mohla s čistým svědomím dát komukoliv. Ať se mě zrovna vyptává na výchovu dětí nebo na recept k pokoření osobních limitů: Všechny odpovědi máš uvnitř.

Asi proto se zcela účelově zrovna teď vyhýbám jakýmkoliv návodům, e-bookům a kurzům. Nechci se nechat rušit od svých důležitých věcí. Nechci ztrácet čas – je to pro mě vzácná věc. Snažím se ho naplňovat péčí o děti i naplňováním svých tužeb. Každý, kdo má malé děti ví, že to není jen tak. A tak mám další nevyžádanou radu pro každého, kdo si tyto řádky čte: Čas je jen tvůj.

V poslední době jsem část svého času věnovala i péči o člověka, kterému se špatně chodí. Ono rok a půl staré, velmi aktivní štěstí mi při tom pomáhalo. A byl to čas, na který teď vzpomínám moc ráda. Nic mi v poslední době víc neotevřelo oči. Zjistila jsem, že každý den může být naplněný mnohem větším úsilím a vděkem.

Přišla jsem na to, že mi přináší radost, když pracuju kvůli sobě. A je jedno, co zrovna dělám, jestli vytírám podlahu, nebo kreslím. Jakmile mám v hlavě, že bych to měla udělat pro děti nebo pro někoho jiného, nejde to tak snadno a lehce.

Zároveň si člověk víc uvědomí své možnosti i hranice. Není toho moc, co by se dalo zvládnout za jeden večer, když děti usnou, ale když si člověk  naplánuje v týdnu několik večerů s přesným programem, je to jako kouzlo, protože na konci týdne má třeba perfektně uklizený celý byt, nebo přečtenou knihu, která ho tak moc zajímá. Anebo nějakou knihu rovnou napíše. Záleží, co je pro koho zrovna důležité.

Poslechnout onu důležitost, dát jí přednost před jen zdánlivými povinnostmi, to je ona možnost být radostný a šťastný. Rok a půl starý syn to dělá přirozeně – vyhledává činnosti, které vedou přímo k pocitu radosti. Zažívá samo sebou i zklamání, kdy mu buď nerozumíme, nebo nemůžeme vyhovět, ale pořád vede svůj život tak, aby byl co nejvíc veselý. Touží celou svou bytostí po radosti, každý den, každou hodinu, každou minutu. A v tom je mým nejlepším učitelem.

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná maminka s tvůrčí a trochu filozofickou duší. Chtěla bych být pro rodiče inspirací při hledání cesty ke svobodnému žití a učení. Můj příběh si můžete přečíst zde>>