Rodit přirozeně – žít srdcem

Před dvěma lety při túrách po kopcích Gruzie ucítila jsem poprvé, že se ve mně probouzí nový život. Dívali jsme se zrovna na mračna, ve kterých se schovával vrchol Kazbegi, když jsem si byla úplně jista – žije si ve mně. Nikdo mi to nemusel potvrzovat, ani pan doktor, ani těhotenský test.

Cítila jsem to jako odměnu za rozhodnutí opustit pohodlí práce, kterou jsem měla zajištěnou snad do konce života, ale nebyla pro mě. Vyměnila jsem ji za nejistou cestu, kterou si musím vyšlapat sama. Zatím mě nutí být pozorná a tvůrčí.

Nový život se narodil jako druhý syn. Narodil se doma a jediným opravdovým rizikem přirozeného porodu pro mě zůstalo to, že se od té doby dívám na svět víc srdcem. Není to vůbec praktické a moc se to nehodí do dnešního světa zaměřeného na jistoty s cílem mít pořád hodně nových věcí a zážitků. Nutí mě to při každém kroku k tomu, abych pohodlí a spokojenost vyměňovala za opravdovost.

Každý den pozoruji u mladšího syna, s jakým nasazením a jistotou vystupuje. Rok a čtvrt staré dítě je živou ukázkou svébytnosti a neohroženosti v tom, co cítí a chce. Inspiruje mě a vede po stopách vlastních sil a záměru, se kterým se rodíme. Dorozumívá se s okolím několika slovy a hlavně citoslovci, ale v intenzivním prozkoumávání světa mu to nebrání. Nesdílí obavy a strach, jen neúspěch a bolest. Ví, že je správně.

Ptám se často sama sebe, jestli to, co zrovna podnikám, je opravdu moje cesta. Často je mou vnitřní odpovědí hluboký a klidný souhlas. Zjišťuji tak po letech hektické práce v médiích, že se dá pracovat úplně v klidu a navíc, že taková práce přináší velkou a dlouhodobou radost. A tak vznikají obrazy, skici a jednoduché mini knížky, ze kterých se zatím nejvíc raduje starší syn.

Také jsem často ráda sama a zcela záměrně se vyhýbám maminkovským sešlostem. Nedává mi zrovna teď smysl porovnávání dětí, stěžování si na děti, vychloubání se dětma… Když na to myslím, vídávám pak sama sebe před pár lety, kdy jsem vyměňovala svůj život za synův a na sebe zapomínala. Kdy jsem si myslela, že když bude on šťastný, tak pak budu šťastná i já.

A přitom je to všechno naopak. Štěstí a vnitřní klid nacházím teď v sobě, bez nutnosti se porovnávat, ujišťovat a vyprávět o něm na počkání. Jsou to chvíle, které mě naplňují nadějí, vděčností a láskou. Jsou plné světla a veselých melodií. A nejlepší na nich je, že přichází jen tak. Úplně samy a v momentech, kdy si dopřávám být sama sebou.

Stejně jako jsem u prvního syna podlehla nátlaku a strachu při přirozeném porodu (ono to totiž trochu bolí…) a nechala si od pánů doktorů úplně zbytečně pomoci, tak si dokážu představit, že se dá později podlehnout strachu a obavám o vzdělání dětí (co když z něho nic nebude…) a opět si nechat od jiných velmi vzdělaných lidí nechat pomoci.

Přitom už dnes vím, o co všechno bych nechala takto jednoduše ochudit sebe i syny. O svobodu, o čiré štěstí, o zatím nepoznanou vnitřní sílu a moudrost. A taky o ty nejkrásnější zážitky v životě. To jsou ty, které se dají spočítat na vlastních rukách. Zatím jich nenapočítám víc. A zároveň jsem si jistá, že se dá prožívat každý den jako ten nejkrásnější v životě, pokud

  • to člověk sám sobě dovolí
  • je ochotný připustit, že bude za blázna
  • začne zpracovávat své strachy a obavy
  • otevře se všem svým možnostem

Myslím, že strach mě v různých situacích často směřuje do pohodlí vyšlapané cesty a zažitých představ. Na této cestě ale čeká jen spokojenost. To je jen dobře navoněná stejnost, která jde brzy cítit zatuchlinou. A za každou svou odvahou jít si vlastní cestou pak vidím něco jako dárek, odměnu. Vždy úplně jinou, než bych čekala – až mi to přijde jako ten největší vtip.

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná maminka s tvůrčí a trochu filozofickou duší. Chtěla bych být pro rodiče inspirací při hledání cesty ke svobodnému žití a učení. Můj příběh si můžete přečíst zde>>