Rodina jako první level
Říká se, že děti jsou křehká stvoření. Ale ono to tak není. Snesou a unesou toho opravdu hodně. A navíc jsou ochotná se z lásky k rodičům postavit samy proti sobě. Je to zřejmě nějaká nepsaná dohoda o výměně služeb: za to, že se my jako rodiče staráme o děti v materiální rovině, děti stejnou starost a péči poskytují nám, ale v jiné úrovni. V úrovni vnitřních nastavení, říkejme tomu klidně duše.
Celostní terapeuté mluví dokonce o tom, že dítě je popelnicí rodiny, což ve zkratce znamená, že cokoliv, s čím si nevíme rady a začíná to v nás bublat a kvasit, přebírá dítě, protože cítí rozpor a bere za svou povinnost ho vyrovnat, urovnat, nastolit harmonii. A to vše proto, že v konečném důsledku chrání samo sebe. Potřebuje, aby o něj bylo postaráno.
Na první pohled se to ve svém důsledku zdá až šílené. Jak je možné, že ta nejmenší stvoření mají takovou schopnost? Děti s námi tyto schopnosti trénují, ať už jsou jakékoliv. Někdy proto máme dojem, že s námi pěkně cvičí. Rodina je pro ně bezpečným prostorem pro objevování, testování a vyhodnocování toho, čeho jsou schopni, co dokáží rozvinout, uplatnit, použít na každodenní bázi a to nejen u sebe, ale i u nás jako rodičů. Tento průzkum jde napříč veškerou činností, emocemi, interakcí.
A proč si ji neneseme životem dál, neuzdravuje se tak navzájem? Protože tento samovýukový program a jeho výsledek je tím, s čím vstupujeme do vlastního života, bez zodpovědnosti za druhé, jednoduše sami za sebe. Jenže ono to pak zase tak jednoduché není. Naučíme se i dost balastu, který pak na vlastní cestě odhazujeme, a to je součástí růstu a osobního zrání, kterému dětství pokládá základy.
Říká se také, že děti jsou jako houby – nasávají vše, co jim přichází do cesty. V dospělosti pak řadu z těch věcí zase odhodí, zapomenou, nebo zkoumají tak dlouho, až přijdou na to, co je podstatné a co stojí za starou bačkoru. A i kdybychom připravili to nejdokonalejší prostředí pro jejich vývoj a sami sebe dokázali udržet daleko od vlastních záseků, stejně se dokáží přímo v nás setkat s programy, které zkopírují a budou předmětem jejich dalšího rozvoje. Vyrůstají z nás. Nejprve z našich těl, později z našich myšlenek, z našeho nastavení. Zároveň už jako malé bytosti jdou a ctí vlastní cestu, objevuji ji. A toto je dobré hned od začátku vědět a jen u toho být.
Kolikrát za den slyšíme: Mamí, tatí, pojď se podívat! Jen podívat. Jen být tím, kdo se dívá. Kdo je přítomný, kdo vidí. To po nás opravdu chtějí. Vidět a slyšet, co ony dělají, vytváří, na co přišly, co objevily. Nic víc, nic míň. Nechtějí naše rady, obavy, doporučení, vystrašené reakce. Jen to, abychom byli chvíli s nimi přítomni. Nemusíme do většiny situací nic víc vkládat. No, není to osvobozující?
