Přikázaný směr jízdy

Krok za krokem budujeme své dovednosti. Každý den se snažíme být lepší a je jen otázkou našeho hodnocení, jestli se nám to daří. Člověk sám o sobě je zvídavá bytost, pokud neupadne do představy, že už všechno ví. Tohle vše mě napadá, když překládám svůj životopis do angličtiny – se dvěma neposednými dětmi a s průměrnou délkou koncentrace pět minut to trvá dva dny.

Pročítám svůj život v jednotlivých bodech a dívám se přitom na mladšího syna, jak postupně objevuje další a další poličky s knihami a radostně mi je nosí. Starší syn se v předtuše zkázy snaží zachránit aspoň své nejoblíbenější kousky. A mě to přijde celé jako zázrak.

Vybavuji si jednotlivé pracovní pozice, jejich náplň i své pracovní místo a moment, když jsem si vyklízela šuplíky. Občas jsem přesně nevěděla, proč to dělám, ale byla to zkrátka nutnost. Dalo by se to popsat jako fyzická nevolnost, nebo neschopnost pokračovat. Moje práce byla zkrátka hotova a další setrvávání by bylo jen automatickým až robotickým procesem.

A přesně to vidím dělat děti, když opouští rozestavěný hrad na písku, nebo nedořešený rébus. Zrovna v tom okamžiku není čas, prostor, síla na to, aby dokončili danou věc. Když se jim k nedokončené věci podaří přijít po pár dnech, mají to za chvilku hotové. A takto skládají i dovednosti a znalosti jednu za druhou. Jdou si svou cestou.

Někdy se samozřejmě nevrátí, nezajímá je to. Mají na práci jiné úkoly. A je to jejich smysl, jejich tempo, jejich vnitřní nastavení, které je vede. Vzpomenu si přitom na ceduli, která před námi jela po cestě při letním putování. Byl to obrovský přikázaný směr jízdy. Jeli jsme po dálnici v zúženém úseku a před námi kolečko se šipkou ukazující k zemi. Něco nás takto symbolicky vede celý život.

A to něco může mít různá jména. Může to být Bůh, zelený mimozemšťan, vnitřní kompas, nebo jen obyčejný pocit, že jsou věci správně, když naslouchám. Stačí tomu uvěřit a tak i uvěřit dětem, že jsou při svém putování životem ve (svém) správném pruhu.

Jsou. Jejich svět bude jiný, než ten náš. Vyrostou a vše bude jinak. Stejně jako my jsme vyrůstali ze světa našich rodičů, ale jako dospělí už jsme zažívali něco úplně jiného. Většina poměrů se změnila, dá se říct, že celý svět se změnil. Například víme, že nebudeme mít stejné zaměstnání celý život, jako to bývalo. Tyto doby už jsou dávno pryč a to platí i pro děti, které teď vyrůstají.

Ještě jedna věc mě napadla, když jsem se dívala na značku ukazující na cestu, po které jsme jeli. A to, že mezi nezbytnou výbavu patří důvěra, že je ta cesta správná a bude správně pokračovat. Pokud člověk zrovna ztrácí tuto důvěru, je dobré ukázat si na své vnitřní mapě, kam chce vlastně dojít. Cestu k cíli pak bude lépe hledat. A možná pak může svého zeleného marťana požádat o pomoc.

Síla konkrétního úmyslu a přání je tak silná, že se celý vesmír spojí, aby to člověku splnil – a to určitě není z mojí hlavy. Myslím, že je to pravda a proto to sem píšu. Zažila jsem několikrát úžas nad tím, že se mé nejtajnější přání splnilo jakoby shodou náhod a okolností. Až teď, když už je můj životopis přeložený, za to děkuji svému zelenému marťanovi.

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná maminka s tvůrčí a trochu filozofickou duší. Chtěla bych být pro rodiče inspirací při hledání cesty ke svobodnému žití a učení. Můj příběh si můžete přečíst zde>>