Příběhy našich rozhovorů

Vedu se synem rozhovory, které jsou obyčejné, a přitom tolik obohacující. Dovolila jsem sama sobě zaslechnout to, co mi přináší. Máme tak oba šanci rozvíjet právě to, co potřebujeme. On většinou chce nějaké informace, objasnění určitého principu. Pro mě je ale rozhovor metaforou, obrazem, který mi sděluje mnohem víc. Stačí se jen na chvíli zaposlouchat, co daný rozhovor přináší, jaké téma otvírá a jak se celá věc zrcadlí k mé osobě, bez toho abych to brala osobně.

Je to hra s vědomím a cestou, po které jsme se rozhodli kráčet. Je to hra s tím, kolik významů může mít pár vět, které proneseme na určité téma. Je zábavné pozorovat, kam až nás zanesou. Je to rozvoj toho, co lze označit za intuitivní vnímání, protože se nedržím jen faktů – jdu do pocitů a pracuji s nimi, naslouchám svému nitru. Je to dobrodružství, protože srdce občas bije na poplach, zatímco pozorovatel velí zachovat klid, počkat, vnímat.

Neprošlapaná cesta

Jen pár rodin a průvodců vyšlapává cestu generaci, která přichází. Rodí se do jiného světa. Do světa neustálých změn, kdy nelze hodnotit, jestli jde o změny dobré nebo špatné. Je to vývoj. Tím jsem si jistá. Je to stejné jako sluncem zalitý den. Je krásný, ale když je jich hodně za sebou, začne krajina i my strádat. Tyto cesty nejsou prošlapané, protože se řídí srdcem a směřují ke snům.

Když budu pokračovat v té metafoře. Každý, kdo se kdy vydal na cestu, si vzal batoh nebo kufr. Postupně z něj vytahuje věci, které potřebuje i ty, co jsou navíc. Umět to správně roztřídit, je velké umění. Umět si ten batoh sbalit tak, aby tam byli jen věci, které jsou potřeba, to chce zkušenosti a taky povědomí o tom, kam vyrážíme, kam se chceme dostat.

Když to otočím na děti: Přichází na svět s určitým záměrem. Mají s sebou své malé tělo, dobře sbalené talenty, svou osobnost i to, jak vnímají svět. Nic víc na začátku nepotřebují. A když vyrůstají získávají dovednosti, znalosti a zkušenosti, díky kterým se učí a občas to do toho svého batohu házejí hlava nehlava. Občas si do batohu přibalí i něco, co není úplně jejich, ale je to zrovna tak jednodušší. A docela často tam strkají i věci jen proto, že někdo zavelí, že ještě tohle i toto je taky důležité, a pak když děti vyrostou, mají narvaný batoh a jdou do světa. A my jim s dojetím máváme a přejeme hodně štěstí.

Tajemství batohů

Některé ty děti ten batoh shodí hned na zem, začnou se v něm hrabat a vyhazovat, co se jim nelíbí. To jsou pak rodiče zklamaní a myslí si, jak pěkně jim ten batoh nesbalili a že ty děti jsou nevděčné. Některé děti batoh občas otevřou, podívají se dovnitř a pak ho raději zavřou. Některé děti ten batoh táhnou, i když už dětmi nejsou. Mají ho pořád na zádech a vlastně o něm už ani neví, dokud pod ním nepadnou únavou, vyčerpáním, nebo se nezaseknou ve dveřích tramvaje, protože se s batohem nevejdou dovnitř, ani ven.

Ty příběhy dětských (a později i dospěláckých) batohů jsou různé. Někdy až tragikomické, někdy dojemné. Vyprávíme je každý den, vyprávíme si je navzájem, aniž to tušíme. Skrývají se v nich poklady, které je dobré zaslechnout, uvidět a přivítat, protože jedině tak je z těch batohů vytáhneme na světlo a uvidíme, co to sebou táhneme za nesmysly. Stejně tak, jako když budeme naslouchat dětem, uslyšíme to, co už dávno nevnímáme, protože se z toho stalo podivné šumění na pozadí našich životů. A přitom stačí tak málo: Zaměřit chvíli pozornost, nastražit uši, být a poslouchat. Poslouchat ve smyslu naslouchání. I taková obyčejná věc se občas plete s poslušností a drezúrou, dalo by se říct až psí. Víc jsem o tom psala v tomto článku Neposlušná paní.