Pravda v srdci

Pokaždé, když se necítím dobře, když je obyčejné žití na chvíli těžké, svalím se na zem a chci jedinou věc – mít chvíli klid, ukazují mi děti, že mým úkolem je vést poctivý a pravdivý život, že ve svobodě je obrovské množství odpovědnosti a že na to, abych měla v životě vše jasné, mám snad ještě trochu času.

Děti jsou pro mě dary a zároveň ten nejcennější výukový program. Ve skrytu duše jim děkuji, že si dávají tu námahu každý den a snáší mé občasné horkovzdušné přednášky o různých představách, aby si v závěru stejně dělaly věci podle svého. Cítím to každý večer, když je uspávám. Mohly by se úplně v klidu vypr.nout na to, aby mi při různých příležitostech ukazovaly, jak je důležité pravdivě mluvit o tom, co a jak člověk prožívá, a žít tak v souladu sám se sebou.

Mohly by se uzavřít a jít si po svém, nebavit se se mnou, najít si jinou zábavu, říct si, že mají blbou a neschopnou mámu, nebo se nechat uchlácholit tím, že se na ně snažím usmívat, i když je mi zrovna ouvej. Zatím to neudělaly, možná to přijde později. I přesto jim budu vděčná za každý den, kdy mi dokázaly vzdorovat, kdy dokázaly stát za svým, kdy neposlouchaly přesně to, co říkám slovy, ale řídily se tím, co slyšelo jejich srdce.

Mohla bych se na ně zlobit (a občas to i dělám), ale pokaždé mi (dříve nebo později) dojde, že jejich volba je ta správná, i když je třeba neověřená praxí, nebo odvážně pojatá bez obav a naučených strachů. Snažím se proto co nejčastěji stát poblíž a naslouchat. A to je pro mě to nejpravdivější, co dokážu. Navíc to vypadá, že dětem tento přístup vyhovuje ze všeho nejvíc.

Chápu to čím dál víc i tak, že důvěru, se kterou děti přicházejí ke mně, jako k tomu velkému člověku, je možné okamžitě vracet zpět a zcela důvěrně spolu komunikovat i o věcech, které nejsou příjemné. Mám často tendenci se zamilovávat do nešvarů kohokoliv, hledat pro ta konkrétní pochybení miliony důvodů a omlouvat je nejrůznějšími způsoby. Chápat víc ostatní, než sebe sama. Když si to včas uvědomím, můžu zcela upřímně říct, co se děje. Vím a cítím, že děti poslouchají srdcem.

Věřím tomu, že jsou takoví všichni lidé, jen se naučili své sluchové a srdeční senzory raději vypínat, aby nemuseli řešit to, co stejně bublá někde pod povrchem, aby se nezdržovali v kariéře, nebo robotické práci na něčem, co není úplně jejich. Toto hledání pravdy v srdci je cesta náročná. Nikdo na ní nevyplácí benefity a vede k základům, možná by se dalo říct až prazákladům v nás.

Popisuji tuto cestu v e-booku o PRAZÁKLADECH pro rodiče malých dětí. Jsem přesvědčená o tom, že se v sobě a sami k sobě musíme vracet, abychom mohli jít cestou, která povede vpřed. Jsem přesvědčená, že děti ve svých rodičích cítí všechny nevyjasněnosti a dokáží nás přivádět do situací, ve kterých můžeme své omyly nahlédnout z jiné stránky. Můžeme pak na chvíli zahlédnout naši pravdu v srdci.

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná maminka s tvůrčí a trochu filozofickou duší. Chtěla bych být pro rodiče inspirací při hledání cesty ke svobodnému žití a učení. Můj příběh si můžete přečíst zde>>