Pozor! Je to člověk

Půlroční dítě vykazuje značnou pohyblivost. I to dítě, které před půl rokem přišlo na svět u nás doma. A tak od nošení miminka přeskakujeme rovnýma nohama do chytání batolete, které se rozhodlo stát, aniž by umělo sedět. Tento rychlý pohyb vpřed mě teď každým dnem upozorňuje na to, že už téměř rok stojím na místě.

Je to už skoro rok, co jsem slíbila, že napíšu e-book o tom, jak děti naučit číst. Pustila jsem se do toho zodpovědně a psala pravidelně. Pak ale přišly na řadu kapitoly, které rozebírají jednotlivé dovednosti potřebné ke čtení, a přišel zásek. Vracela jsem se k textu nesčetněkrát a taky jsem nesčetněkrát zase odešla. Poražena.

Přiznává se to nerado, že něco nejde. A proto i já jsem sama sebe několikrát přesvědčovala, že to má smysl, že to určitě někomu pomůže, že to prostě mám dokončit, tak jak jsem si naplánovala a neřešit to, co slyším, vidím a cítím, když pozoruji děti. Ale nešlo to. Stejně jako nejde přesvědčit půlroční batole, aby se jako první naučilo sedět, když už se naučilo stát.

Děti totiž nejlépe vědí, co zrovna potřebují umět, vědět, pochopit. A když je něco zajímá, ptají se, dávají si do souvislostí, učí se. Pozorovala jsem takto staršího syna, jak si postupně osvojuje číslice. Začal se o ně zajímat a vyptávat se. A my jen odpovídali. Nacházel je na procházkách, při cestách autem i doma. Naučil se je poznávat vlastně úplně sám.

Jeho zájem byl ohromný a trval chvíli. Jednoduše se z nějakého důvodu potřeboval naučit čísla, tak se je naučil. Podobné je to se čtením. Můžeme tuto dovednost pitvat a rozebírat. Můžeme dětem předkládat nejrůznější hry, aby si osvojily potřebné dovednosti vedoucí ke čtení, aby byly připravené, ale pokud je to nebude zajímat, tak k čemu to bude?

Chtěla jsem vyrobit návod, jak mají rodiče postupovat se svým dítětem krok za krokem, aby ho naučili číst. Jenže jsem dospěla k tomu, že každý rodič by to měl vědět sám. Každý rodič by měl vědět, co je jeho dítě zač, co ho baví, co rád dělá a co ho zajímá. Je to taky člověk. A jeho zájmy ho vedou tam, kam potřebuje. Není univerzální návod na všechny děti a stejně se všechny naučí chodit (a snad i sedět).

A naučí se i číst. Docela samy, kdyby jim rodiče (a snad i škola) mohli dát potřebný čas a možnost si rozhodnout, kdy jsou na to připravené. Mohly by techniku čtení pak zvládnout rychleji a lépe, než pod tlakem přání rodičů, učitelů, vzdělávacích plánů a programů.

Návodů, jak děti něco naučit, jak je na něco připravit, jak s nimi trávit čas, jak je zaměstnat, jak je zabavit (a možná i jak se jich na chvíli zbavit) je hodně. Nechci k nim přidávat další. Jen rodiče odvádí od toho, čemu by měli důvěřovat nejvíc. Sami sobě a dítěti. Nikdo jiný není na dítě větší expert, než rodič. Může ho znát a rozumět mu nejlépe. Je to jeho nejbližší člověk.

O tuto důvěru přicházíme, když děti do něčeho nutíme. A taky když se rozhodneme, že budeme víc věřit lidem, kteří se tváří jako odborníci na děti. Dobře míněné rady a předem připravené odpovědi na otázky Jak a Co s dítětem, rodiče matou a odvádí od jejich dětí, vztahů a společně nalezených řešení.

Mnohem víc dětem prospějeme, když jim budeme každý den aspoň chvíli naslouchat. Když budeme během dne naslouchat jejich otázkám a odpovídat na ně. Když aspoň občas zažijeme společně pocit, že jsme v hledání a nalézání úspěšní. Když pochopíme, že učení nemusí jít vidět ve cvičebnicích a úkolových sešitech, ale mělo by být slyšet v radosti z nových poznatků a objevů. Je to pak úplně jiný zážitek a taky se to lépe pamatuje 🙂

P.S.: Nakonec jsem přece jen dokončila psaní o svobodném učení i čtení. Najdete to tady.

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná výtvarnice se špetkou filozofické duše. Ráda se účastním debat o svobodném vzdělávání a zároveň miluji pohádky. Více si o mně můžete přečíst zde>>