Opravdu svobodomyslně. A nejen o čtení…

Zvu vás k rozhovoru se Zdeňkou Staňkovou z iniciativy SvobodaUčení.cz, která usiluje o to, aby děti vyrůstaly ve svobodném, přirozeném a respektujícím prostředí a mohly tak využít veškerý svůj potenciál.

 

Jak to máš jako svobodomyslná máma se čtením svých dětí? Učilas je to?

Obě moje děti se naučily číst samy. Dan v roce a půl uměl všechna písmenka z pěnového puzzle, co jsme měli doma, pak mu dlouho trvalo, než začal spojovat písmenka do slov a najednou kolem třetího roku prostě četl. V podstatě ze dne na den, nikdy neslabikoval. Lucinka naopak dlouho o čtení nejevila zájem, písmenka poznávala asi od 4 let, ale čtení jako takové ji nezajímalo. Až někdy mezi šestým a sedmým rokem začala pomalu spojovat písmena do slov a asi tak před půl rokem začala číst. A to tak, že nejdřív si přečetla písmena P-E-S a hned to zopakovala najednou PES.

 

A četla sis s nimi, když byly malé? Co jste doma měli za knížky?

Čteme si hodně a často, vždycky jsme četli minimálně před spaním. Knížky, co čteme, si vždycky vybíraly děti, já jim nabízím svoje oblíbené, ale když nechtějí, tak čtu tu jejich.

Lucince čteme pořád, i Danovi jsme četli i dlouho potom, co uměl číst už sám. Není to jenom o tom čtení samotném, ale i o blízkosti, mazlení, společném spaní a usínání. Poslouchat děti je hrozně důležité, myslím. Ale skutečně jim naslouchat, vnímat co říkají, o čem vyprávějí, jako když se člověk baví s dospělým kamarádem.

 

Měla bys nějaké rady, které by se daly na ranné čtení i na domácí vzdělávání použít?

No, to je těžké… Já bych totiž poradila: nechte ty děti na pokoji, ony se naučí číst přesně ve chvíli, kdy to budou potřebovat, kdy jim to půjde a kdy jim to bude připadat smysluplné. V tu chvíli se to naučí okamžitě, že si ani nevšimnete, kdy se to stalo. Když budete na dítě tlačit, nebo se pokoušet ho naučit něco, na co ještě není připravené, pak jediné čeho dosáhnete bude jeho odpor k dané činnosti. Dítě se neučí z toho, co maminka říká, ale z toho, co maminka dělá. Nebo tatínek, rodič, dospělý. Když rodiče čtou a čtou i svým dětem, dítě bude chtít dřív nebo později číst taky.

 

Všimla jsem si ale, že to společné čtení má také svá úskalí – výběr knížky, přerušování děje, přeskakování. Co poradit rodičům, kterým společném čtení zatím z nějakého důvodu nefunguje?

Naslouchala bych dětem. Nenutila je k ničemu, co nechtějí, protože jejich nevole k čemukoli má vždycky nějaký důvod. Na ten bych zkusila přijít. A zatím je možné zkusit třeba společný poslech audioknih nebo prohlížení obrázkových knížek bez textu a společné povídání.

 

Jak se vyrovnat s osamělostí, kterou mohou rodiče pociťovat, když k dítěti přistupují jinak než prarodiče? Četla jsem v různých výzkumech, že nejčastější potíží, co lidé řeší ohledně svobodného vzdělávání je neporozumění okolí a rodiny. Co s tím? Existuje na to „nějaký návod“, nebo pár cenných rad od zkušenějších?

Vybavit se argumenty. Nehádat se, ukazovat že to jde i jinak, stát si pevně za svým a v případě nutnosti prostě omezit kontakt. Je to o prioritách. Najít si jiné blízké lidi než rodinu – já už na biologické vazby moc nevěřím… Budovat si skupinku lidí, kteří to vidí podobně jako my. A navzájem se podporovat. Horší je, když se neshodnou partneři, tam je pak každá rada drahá.

 

Neničí pak člověk představu rodiny jako hodnoty, kterou by měl předávat dál?

Rodina jsou ti, kteří se mají rádi.

 

Vznikající objekt svobody učení, co plánujete, jakou máte vizi?

Centrum bude komunitou poskytující bezpečný prostor k návštěvě, přechodnému nebo internátnímu bydlení i cohousingu, v němž má každý možnost zažít svobodu při nakládání se svým časem a rozhodování o sobě samém. Teprve z takového prostředí může vzejít vybudování svobodné školy, zasazené do celkově funkčního kontextu soběstačného a živoucího místa, obydleného a navštěvovaného lidmi souznějícími s myšlenkami svobody učení.

 

Mám poslední otázku. Lidé se tě na ni často ptají – jak být opravdu svobodný?

To si asi musí každý odpovědět sám… Svoboda je slovo, které může mít pro každého trochu jiný význam. Každý má ten svůj osobní limit jinde. Někomu nevadí povinná školní docházka a ani by ho nenapadlo nechtít posílat své dítě do školy. Pro mě je povinná školní docházka neomluvitelný zásah do práv rodičů. Ideál by podle mě byl, kdyby mohl každý užívat své vlastní svobody, jak je mu libo, za předpokladu, že nebude zasahovat do svobody někoho jiného. Nikdo nemá právo určovat, co je pro někoho jiného dobré. Každý ať si je sám za sebe. Svoboda se pojí s obrovskou zodpovědností. Vždycky bude většina lidí, která se ráda vzdá určité míry osobní svobody výměnou za (často pofiderní) slib bezpečí.

Takže jak být svobodný? Asi převzít zodpovědnost za sebe a svůj život a nenechávat jiné, aby o mně rozhodovali.

 

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná maminka s tvůrčí a trochu filozofickou duší. Chtěla bych být pro rodiče inspirací při hledání cesty ke svobodnému žití a učení. Můj příběh si můžete přečíst zde>>