Oddychový čas

Kolik je lidí, kteří v noci nespí. Vzbudí se a už jim nejde spát. Převalují se a možná se i trochu zlobí. Nejde jim usnout uprostřed noci, těsně před rozbřeskem, v kteroukoliv možnou hodinu. Budí je jejich tělo, možná i duše. Potřebují bdít, být vzhůru a spolupracovat na něčem velmi konkrétním a osobním.

Říkám tomu sama pro sebe time out, česky oddychový čas. Úplně jsem tak přehodnotila zažitou představu o nutnosti nepřerušovaného osmihodinového spánku. Je to podle mě další z řady mýtů, kterými se řídíme úplně stejně jako, že je potřeba spát s hlavou na sever. Rozhodla jsem se před těmito zažitými představami upřednostnit vlastní cit a intuici.

A tak ve tři hodiny ráno sedím v kuchyni a piju v klidu čaj, rozjímám, nebo píšu zrovna tento článek. Jsou tisíce lidí, kteří v noci nespí, protože třeba pracují a pak jsou další tisíce, které nutně spát nemusí. Bývali mezi nimi i indiáni, kteří se během spánku prostě navzájem vzbudili, protože se třeba někomu zdálo něco legračního a chtěl se o to podělit s ostatními. Řekli si vtip a pak zase usnuli.

(Ano, někteří lidé pracují v tak náročných podmínkách, že potřebují ráno vstát a mít za sebou celonoční odpočinek. Vůbec svou představu a metodu nikomu nevnucuji. Bylo by to podobné, jako bych hlásala, že všichni musí pít pramenitou vodu. Nemusí. Je to každého věc, ať si každý spí, jak chce, a pije si třeba celý den whisky.)

Ve sportu je time out časem nejen oddychu, ale i nových nápadů a třeba změny strategie. Užívám proto svůj noční čas stejně – nechávám plynout myšlenky a zastavuji se u těch, které mi už neslouží. Zkoumám je a často přicházím na to, že je můžu nahradit úplně jiným přístupem. Po takové noční poradě se svou duší, bývám ráno vnitřně klidná.

Přijít na to, co mě budí, nebývá tak těžké. Stačí být chvíli v klidu a naslouchat si. Je to vlastně podobné, jako na lavičce s kamarádkou, povídáme si a děti si hrají na hřišti. Pozorujeme ty děti, necháme je, ať si hrají, a přitom mluvíme o tom, co chceme sdílet. Přitom se může taky občas stát, že změníme úhel pohledu na konkrétní věc. Je to oddechový čas.

V noci kamarádku nevzbudím, a pokud potřebuji něco konkrétního sdílet, beru do rukou sešit. Je to můj nikdy spící kamarád. Napíšu do něj vše, co mě napadá, svěřím mu to, na co je potřeba podívat se při svitu měsíce. Stále častěji v poslední době střídá mého kamaráda tužka a papír. Kreslím a vytvářím vnitřní obrazy. Ráno pak věci vypadají jinak. Po takovém oddychovém čase je možné se postavit realitě běžného života s větším nadhledem, s jiným pohledem nebo taky s větším úsměvem.