Nuda a samostatnost

Vypozorovala jsem u dětí (a někdy i dospělých) mechanismy, které fungují, když jsou ve svém obyčejném životě po nějakou dobu nespokojené s tím, jak věci zrovna jsou. Někdy to i vypadá, že se nudí. Nudu jako takovou je potřeba prožívat (i podle vývojových psychologů) proto, aby děti mohly nacházet vlastní zdroje, sny a mohou se díky ní dostat i o něco víc do kontaktu samy se sebou.

Děti o svých životech rády rozhodují samy, pokud dostanou tu možnost. Někdy se může zdát, že to není potřeba, nebo to dokonce není žádoucí, protože třeba nemají dostatečnou zkušenost s reálným světem a mohly by vymýšlet nereálná přání a záměry. Vlastní rozhodnutí a vlastní názor je i přesto tím nejžádanějším, co bychom od dětí měli od malička chtít. Kdy jindy se to mají naučit? Až budou mít občanku? Až budou plnoleté? Až takzvaně dostanou rozum?

Nuda i nespokojenost, se kterou si děti v běžných případech umí samy poradit, může ale přerůst v agresi, depresi, úzkost i další projevy, pokud situace trvá dlouho a nemají žádnou šanci ji změnit, musí v ní dlouhodobě zůstávat. Nespokojenost se na škále pohybuje právě mezi nudou a projevy, které mohou dítěti (i dospělému) škodit. Někdy se pak projevují jako rebelie vůči (zdánlivým) autoritám. Lze to chápat jako volání po pozornosti, a taky po vlastní zodpovědnosti.

Ten moment nespokojenosti je velmi důležitý, je to rozcestí, na kterém jde vzít svůj život do svých rukou a v tento okamžik by měla zaznít otázka: Co bys ty sám/sama chtěla (změnit)? Co by ti pomohlo? Jen těmito otázkami dochází k předání zodpovědnosti a k tomu, že děti mohou pocítit vliv, který přirozeně mají nad svým životem. Mohou přemýšlet o dalších krocích v takové míře, která je jim vlastní, a rozhodnout se. Vedeme je tak k opravdové samostatnosti.

Zajímavé je, že když se na tuto otázku zkusíte zeptat nespokojeného dospělého, většinou si neví rady. Neví, co chce. Dá se říct, že obecně jsme se naučili lépe vnímat to, co je nám nepříjemné a nechceme to, než abychom věděli, co chceme a za čím chceme jít, a to i v případě, kdy je prostě potřeba změnit směr. I jako dospělí máme stejné šance, stačí se zaposlouchat, a za tuto možnost zamyslet se a rozhodnout se můžeme být vděční. Tím sami sobě otevíráme dveře.

Dlouhodobé zůstávání v nespokojenosti je branou k rezignaci, k odevzdání svých sil do prostoru okolo sebe – tam, kde už nevládnu, kde nemůžu nic udělat. Tuto rezignaci občas vídávám na učitelích, na řidičích autobusů, na lékařích. A chápu je, udělat změnu je těžké. Vykročit kamkoliv jinam, než kde už to znám, je náročné a chce to odvahu. Někdy ta odvaha musí uzrát, někdy se musí naplnit pohár nespokojenosti až přeteče.

Napadá mě proto, umíme nespokojenost či nudu pojmenovat? Umíme ji na dětech poznat? Umíme s ní pracovat jako s emocí, která nás vede tam, kde nám bude lépe. Nebo jsme se tyto signály naučili přebíjet prací, virtuální realitou, nakupováním? Co byste chtěli změnit hned teď? A co by změnily vaše děti, kdyby mohly? Když na to přijde, zeptáte se jich na to?