Na moment a každý den

Odjeli jsme do Švédska s dvěma dětmi, ujeli za dvacet dnů přes tisíc kilometrů, koupali se každý den nejméně jednou (v jezerech i v moři), navštívili odhadem padesát dětských hřišť. Než jsme odjeli, napsala jsem malé zamyšlení nad tím, co si můžeme dovolit a co si dovolujeme, včetně výzvy pro sebe i pro čtenáře k vědomému dovolení si čehokoliv podle libosti.

Mé dovolení si být víc sama sebou se promítlo do jasných vizí, kudy se ubírat nejen ve svém tvoření dál. (Co z toho se mi podaří sepsat srozumitelně, objeví se na blogu později.) Zároveň jsem si ale uvědomila, že díky tomuto rozhodnutí víc otvírám své smysly a vnímám víc krásu kolem i moudrost vnitřních náhledů.

Při dovolených to zažíváme běžně – líbí se nám místa, která navštěvujeme. Jsou úchvatná a krásná. Fotíme si je na památku. Z každé dovolené pak máme doma virtuální hromadu více či méně podařených záběrů. Pěkně si je uložíme a v ten moment se ta krása někam schová. Nevidíme ji.

Přesně tuto situaci dostanu jako dárek na zlatém podnose hned druhý den po návratu. Přijede návštěva, která je v našem kraji na dovolené, a s nadšením v očích nám sděluje, jak to tady máme pěkné a že se nám tady musí žít jako v pohádce. No, vidíte to, a my letěli za tou krásou do Švédska. (A to vůbec nelituji, že jsme se s dětmi trmáceli od jezera k jezeru asi o deset rovnoběžek severněji.)

Otevřenost a veselost všech výletu a dovolených obsahuje to svolení – teď opouštím známé a vydávám se do neznáma. To neznámé samo o sobě bystří smysly a jak je známo – smysly se nechávají rády zaměstnávat a bystří pak i naše vědomí. Vědomí pak z nových zážitků zpracovává vše, co dokáže zachytit. A nejvíc na tom všem profituje podvědomí, které si užívá nové zdroje pro své nenaplněné touhy a hladové, napůl spící draky.

Ve městě Örebro se konala přehlídka umění v ulicích. Místní hrad hostil Útok chobotnice od tvůrčí dvojice Filthy Luker and Pedro Estrellas. (Toto dílo jsme si pojmenovali dračí ocasy.)

Kdybych to otočila a zůstala přitom doma, tak to může vypadat takto: Díky hladovým, napůl spícím drakům a nenaplněným touhám hledáme nové zdroje. Samotné hledání je tím, z čeho profituje nejvíc naše podvědomí, které nám zároveň může poskytnout něco, ze svých hlubin. Z těchto kořistí a zážitků dokáže vědomí zpracovávat nové závěry a náhledy, které bystří naše smysly tak, že překvapeně objevíme zašlou krásu dávno známého a dost často okoukaného.

Jestli jste se do toho úplně nezamotali, tak text nad fotkou je o užívání si na dovolené a text pod fotkou je o užívání si doma (o zvnitřňování a laskavém zabydlování se), což může být samo o sobě někdy taky pěkná jízda se spoustou zážitků a nových poznatků, hlavně pokud máte děti a jste zrovna na takzvané mateřské nebo rodičovské dovolené.

To dovolení je dostupné každý den (a opravdu kvůli tomu nemusíme být na rodičovské dovolené). Z ohlasů, které ke mně doputovaly, je jasné, že jde o malé věci, které pravidelně opakujeme. Například souhlas na chvíli odejít (od malých dětí, od rozdělané práce, od povinností) a jít si po svém (běhat, malovat, pozorovat krajinu, meditovat), stejně jako se věnovat své práci a rozvíjet své myšlenky.

A taky jsem sama pro sebe při tom dovolování objevila jednu věc – každý den si připomenu jedno místo, které jsme během dovolené ve Švédsku navštívili, a na chvíli se tam vrátím. Nejčastěji ke skalním rytinám ve Vitlycke a okolí, nebo do města Örebro, kde se konalo (a do září ještě pořád koná) bienále umění v ulicích, a my jako první natrefili na Růžový tank od Davida Černého.

Ani jednu z vyjmenovaných (a dovolených si) činností není možné provozovat celé dny a tak mě napadlo, že by šlo dodržovat limit, který jsem, myslím, poprvé zaslechla ohledně úklidu v domácnosti a je úplně jednoduchý – dvacet minut denně. Není to moc a pro začátek pěkná letní výzva.

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná maminka s tvůrčí a trochu filozofickou duší. Chtěla bych být pro rodiče inspirací při hledání cesty ke svobodnému žití a učení. Můj příběh si můžete přečíst zde>>