Můj příběh

"Každý den obdivuji původní a přirozenou touhu dětí učit se. Z přírody i z knih. Společně s dětmi objevujeme krásu světa. Tvoříme a inspirujeme se navzájem."

Jsem svobodomyslná maminka dvou chlapců. Jako rodina jsme se před pár lety přestěhovali na vesnici. Změnili jsme práci i některé zvyky. Přírodu máme za rohem. Děláme práci, která nás baví. Staršího syna vzděláváme doma.

Děti jsou pro mě dary. Obdivuji jejich původní a přirozenou touhu učit se - z přírody, z knih i z běžných situací, které zažívají každý den. A často vzpomínám na své dětství. Učím se tak díky dětem o sobě a zároveň jsem jejich průvodcem při učení. Mají dar vidět krásu světa, na kterou "my velcí" často zapomínáme.

S prvním synem jsme přišli na to, že všechno, co bylo v městě tak snadno dostupné, nevyváží naši touhu po přírodě a svobodnějším životě. Cítili jsme, že bychom chtěli synovi dopřát, aby vyrůstal v přirozenějším prostředí. A zároveň jsme mu chtěli jako rodiče dobrými vzory v tom, že budeme dělat práci, která nás bude naplňovat.

A tak jsem pracovala v knihovně na vsi, zatímco manžel byl doma se synem a rekvalifikoval se na tesaře. S knihami a dětmi jsem zažívala radostné chvíle i chvíle poznání, jak je omezujeme a zneschopňujeme jen díky tomu, že jsme přesvědčeni o správnosti věcí. Ono přesvědčení ale pramení často jen ze zvyku.

Spolupracovala jsem s místní školou na projektu čtenářských dílen. A uvědomovala si, jak škola děti brzdí. Zároveň mi ale docházelo, že čtení a dovednosti potřebné k úspěšnému čtení si děti osvojují od první knížky, kterou otevřou doma jako miminka. Na synovi jsem viděla, že přirozeně dělá to, co se se staršími dětmi snažíme tvořit ve škole.

Začala jsem se proto zajímat o čtení úplně malých dětí. Četla jsem, vyhledávala informace a povídala si s maminkami. Zjistila jsem, že nejdůležitější je společně si knížky užívat. Taky mě zajímalo, jak budou malé děti do tří let reagovat na prostředí knihovny a případně aktivity, které jim jako knihovnice nabídnu. Pořádala jsem půl roku v knihovně PraZáklady čtení. 

Pořád to ale nebylo ono. Cítila jsem ze své strany a ze strany rodičů obrovský tlak na to, aby děti dělaly to, co by asi měly dělat, aby pak někdy v budoucnu dobře četly. Chyběla mi přirozenost dětského objevování. Při sepisování zkušeností z jednotlivých dílen mi to celé přišlo doslova postavené na hlavu. Ebook, který jsem touto cestou chtěla rodičům předat, jsem přepsala asi stokrát. A vzniklo u toho úplně jiné čtení. Dříve či později bude v nabídce zde.

Druhý syn, který se narodil doma, nás nasměroval víc k domovu a rodině. Uvědomila jsem si, že je opravdu nejcennější společný čas a investice do vztahů. Nepočítá se sice v procentech zisku, ale je to jeden ze základů, který se v dnešním světe vytrácí. Také si jako rodiče uvědomujeme, že je potřeba děti vést k tomu, aby se nebály jít si svou cestou. Začali jsme oba být více tvůrčí. 

Věnuji se po letech tomu, co jsem původně vystudovala. Maluji a tvořím v přírodě. Nejraději s dětmi, které tak získávají vztah k prostředí, které je obklopuje. Naše společná díla i úlovky z terénu zveřejňuji nepravidelně na facebookových stránkách U Malérečky s domškolákem. Oba synové se učí téměř sami a ode mě se dovídají vše, o co projeví zájem. A zvědaví jsou oba téměř jako opice :)