Malé i velké
Pozoruji děti, jak si hrají, jak se chovají, co je pro ně těžké, co je pro ně legrační a co nám chtějí říct, když neví, jak to říct. Většinou hned udělají, co řeknou. Ráda pozoruji i dospělé, probouzí se ve mně radost, když vidím, že si umí hrát. Pozoruji, jak se chovají v běžných situacích a vidím i to, co je pro ně těžké a proč je něco legrační. Hledám často, co se skrývá za tím, co říkají. Občas říkají něco jiného, než pak dělají. A děti to vnímají, a učí se ze všeho, co vidí i cítí.
Svět je rozdělený na malé a velké, děti a dospělé, a přitom čím víc se na toto rozdělení dívám, tím víc si všímám, jak je to zavádějící a jaký je to omyl. Lidská bytost je vším, je dítětem i tím, co do-spěl či do-spívá. A právě to do-spívání je celoživotní proces, protože stále k něčemu dospíváme, docházíme, uvědomujeme si. Malé dítě takto nenápadně do-spívá každý den v něco většího.
Při pohledu na děti pak vidím ten dětský, ale i ten dospělý svět, jak se v nich odráží, jak s ním pracují jako s danou a jasnou hodnotou, jak například používají cizí (i sprostá) slova, která pronášíme, jak si je osvojí a použijí v nečekaných situacích. Víc, než kdy jindy vnímám, jak se v dětech i v nás rodičích setkávají různé světy, které jsou obecně rozdělovány do dvou kategorií s přesně vymezeným časem, dokdy jsi ještě malá/ý a odkdy už jsi velká/ý.
Vnitřní svět ale tyto kategorie nemá. Obsahuje vnitřní dítě, někdy více vnitřních dětí, i dospělé já, které se v různých reakcích a ve vnímání světa různě střídají. Záleží na tom, nakolik si jsem si svých vnitřních postav vědomá. Někdy potřebují zvláštní pozornost, aby se z toho vnitřního prostoru neozývaly naštvané i ublížené hlasy, které občas slyším z dětského pokoje. Občas tyto vnitřní děti vidím ovládat dospělé bytosti a je to smutné. Občas vidím tyto vnitřní děti, jak se radují v dospělých tělech, a je to jeden z nejkrásnějších pohledů na svět.
Když mám čas a můžu tyto zákoutí pozorovat déle, objevuje se ve mně touha, navrátit každému malému i velkému jeho vědomí toho, jak on sám/ona sama se cítí a jak mu tady na světě je. Mám neodolatelnou touhu ptát se lidí a dětí, jak to zrovna teď mají, jestli jsou velcí, nebo malí, jaké to bylo před pár lety a jak si myslí, že to bude za pár let. To vnímání a nazírání sama sebe otvírá kouzelný svět, kde východiskem je, jak se cítíš a jak to máš uvnitř sebe. Nezáleží zrovna na tom, co je napsáno v rodném listě. Je to jen úřední dokument.
Součástí žité zkušenosti jsou ale určité záznamy, které mohou mít pro člověka speciální smysl. Při procházkách hukvaldskou oborou si nejde nevšimnout značek, srdíček a zkratek vyrytých do stromů. Nevím, kde se bere touha zapsat například setkání dvou lidí na strom, který roste. Snad to pramení až z pravěku, kdy se nějakým takovým způsobem označovaly významné události. A lidé to dělají po tisíciletích stále.
A tak se i jeden téměř devadesátiletý pár chodil pravidelné dívat na své srdce s iniciálami M+F, které bylo vyryté ve stromě. Ve své přirozené laskavosti a stálosti tak tomuto páru připomínal čas, jak byli kdysi mladí a seznámili se. Mládí, které se nebálo a trochu nerozvážně s nožíkem v ruce označilo to, co bylo v ten moment opravdu důležité, tak vyrobilo doklad, tedy důležitý dokument o tom, že se děla významná událost. V čase se pak tento záznam měnil a mohl ukazovat zúčastněným, že i oni se mění a do-spívají. Tato malá značka měla pak na konci jejich života velký význam pro oba zúčastněné.
Poznámka na závěr: Obecně nesouhlasím s rytím do živých stromů, ale učím se a dospívám k tomu, že vše je relativní a svět je barevný. Důležité pro mě nejsou dokumenty a obecná pravidla, ale vlastní vnímání toho, jak to opravdu mám, co opravdu chci a za čím si stojím. To je ten výchozí bod, který mě vede i k zodpovědnosti a jasně stanoveným pravidlům.
