Tvar laskavosti

Maluji tvary, které ke mě přicházejí jako neohlášení hosté. Nedávno to byl tvar laskavosti, pro který jsem našla ihned pojmenování. Bylo těch tvarů víc a tak je představím postupně od jednoho k druhému, dohromady pak dají smysluplný celek, který je přímo propojen s nedávno vydaným e-bookem o PRAZÁKLADECH pro rodiče malých dětí. (Pro zájemce zde.)

Tím tvarem byla laskavost. Uvažuji o ni jako o prostoru, který poskytujeme sami sobě i okolí. Začíná uvnitř laskavým přijímáním sebe sama. Nejde jen o sladké řečičky a úsměv na tváři. Je to velkorysý postoj, ve kterém jsme si tím nejlepším přítelem, takže si můžeme nalít čistého vína a laskavě se na sebe usmát i v případě, že si chceme zrovna říct: Holka, tak to si teda pěkně pos.ala…

Laskavost ale nacházím i ve veřejných prostorech. Na těchto místech ji vnímám jako odpověď na společenskou otázku, jací jsme vůči těm nejslabším a nejmenším. Objevuji laskavost k lidem ve formě laviček v parku, nebo dětských hřišť. Kavárny s dětským koutkem (ve kterém nejsou rozbité hračky) nebo bezpečná hřiště jsou laskavým a vstřícným prostorem pro mámy s dětmi.

Uvědomím si to vždy nejvíc po návratu z jakéhokoliv výletu do zahraničí. Během toho posledního, švédského putování narážíme na dětská hřiště tak často, až nám to občas jako rodině změní plány. Velká hřiště jsou prostě všude – v kempech, u supermarketů, u restaurací, v centrech malých měst, u kostelů.

Dětské koutky jsou pak součástí všech prostor, kam jako dospělí zavítáte a tak nějak se předpokládá, že tam chvíli budete. Když se jednou ocitneme v situaci, že v jediném kempu za celou cestu nemají ani pískoviště, bez váhání vyrazíme na procházku, protože je nám jasné, že hřiště najdeme. Netrvá nám to ani deset minut.

Výlet na jeden ze švédských hradů je pak přehlídkou aktivit, které jsou volně nachystané pro kohokoliv. Nikdo u nich nestojí a nehlídá je. A tak střílíme z luku, házíme šipky, hrajeme zvláštní hru s velkým prknem a tenisákem, můžeme si vyzkoušet dobové oblečení a děti si zaskáčou v nafukovacím hradu. Mezitím si prohlížíme různá zákoutí hradu. Můžeme se bavit i poznávat historii, protože jsme všichni v laskavém a vstřícném prostředí.

Poslední příběh o laskavosti bych si moc přála zažít u nás v kostele nebo ve škole. Když se po ránu potulujeme po městečku Arvika, chceme jen nakoupit a jet dál. Zajdeme ale do místního kostela, protože nás zaujme jeho moderní architektura. Když vcházíme, narušíme vyučování, ale jsme energickou dámou ubezpečeni, že si kostel můžeme prohlédnout. Uklidíme se do zadní části kostela, kde nacházíme dětský koutek a informační letáky.

Jakmile ona dáma ukončí lekci, zavolá na nás a začne nám vyprávět o kostele. Všechny děti mezitím někam zmizí a pak se nenápadně objevují. Až později mi dojde, že hrají na schovávanou a začnu je pozorovat. Schovávají se opravdu všude – za oltář, do zpovědnice, do zákristie. Starší syn se k nim přidá. Žena je z toho nadšená a vypráví nám, jak tyto děti dobře znají kostel, někdy i líp než pan farář.

Při návratu domů chce se mi prohlásit, že jsme lhostejní, JENŽE… Jenže pak potkávám tu tam hřiště na místech, kde před tím nebyla – na benzínce, na návsi vesnice, nebo nedaleko metra, když jsme v Praze. A ve výsledku nedokážu tak jednoznačně říct, jestli jsme k dětem opravdu lhostejní, nebo si získávají naše srdce a onu lhostejnost proměňují v laskavost.

P.S.: Před dva a půl lety jsem vytvořila velmi podobný tvar skromnosti, o kterém si můžete přečíst zde.