Láska a závislost

Každý citově zraněný a strádající člověk (a to jsme více či méně všichni, ať si to přiznáme či ne) si do vztahu i do ostatních oblastí života přitahuje a sám vnáší přesně ty ingredience, které potřebuje k tomu, aby jeho trápení mohlo čas od času vybublat na povrch. Tyto občasné záchvěvy mohou být cestou, kudy se k sobě vydat jinou, ale mnohem kvalitnější cestou. Jenže o tom se příliš nemluví, stejně jako o tom, co je u pramene téměř všech psychologických poruch. Sáhnout si do sebe do něčeho bolestivého, to je příliš náročné, příliš vyčerpávající, aspoň tak se na to zpočátku dívá každá oběť, každý nositel traumatu.

Právě traumatizované duše sice neustále čekají na to, až se o ně někdo začne opravdu zajímat, ale zároveň nastoupit cestu opravdového přerodu většinou nedokážou. Spíš dokážou reflektovat potřeby a trápení druhých, umí vycítit jejich bolest a strach. Mohou se stát těmi obětujícími se partnery, nebo naopak těmi, co nemají jakýkoliv soucit a jen předávají dál to, co zažili, třeba vlastním dětem.

Všímám si poslední dobou hlavně citových závislostí. Nejsou oproti těm klasickým, které si každý vybaví na první dobrou, tak viditelné, ale o to jsou rozšířenější. Člověk emočně lpí i přes nesnáze, které mu to přináší, v podstatě je závislý na konkrétní osobě, ale i na charakterovém rysu, který se změnou partnera spolehlivě vyhledá znovu. Jde totiž o pocit, který hledá a chce cítit, ale samostatně si ho nedokáže přivodit, neví, jak na to. Chodí totiž zkratkou, kterou přijal za svou, i když je to jen cesta, kterou vyšlapal dávno někdo jiný.

Systém se obrací ven, protože uvnitř nenachází zkušenost, dovednost, jistotu, a tak má potřebu tohle vše získávat venku, opakovaně, i když nefunkčně. A tak místo lásky a vzájemné radosti vznikají ve vztazích závislosti, které se projevují křikem, nepochopením, osočováním, kdy jeden druhému nechce a ani nemůže porozumět. Pokud člověk trvá na obecně rozšířené představě romantické lásky, kterou živí masmédia a filmový průmysl, dostane se časem do pasti a úplného vyčerpání.

Všimla jsem si, jak to vypadá v rodinných vztazích, když s jakoukoliv formou závislosti nikdo vědomě nepracuje. Z těchto rodin vychází většinou narcistní mladí lidé, jejichž závislosti se projeví až časem, a buď je jejich okolí a prostředí navede směrem ven, nebo přímo dovnitř. Jednu vlastnost ale budou mít na startu vždy stejnou a bude to ta láska, která se musí odrážet od ostatních, které nejsou sami schopni, ke které potřebují jiné lidi, aby dokázali výhradně sami sobě, že dokážou cítit to, co jim v jejich duši bytostně chybí.

Říkají krásnými a zcela odlišnými slovy tento vzkaz duše: Miluj mě, jen ty dáváš mému životu smysl. A za pár let se to ve vztazích otočí – ten, bez kterého život nemohl existovat je největší nula, terčem posměchu a urážek, protože dlouhodobě tu hlubokou a naplňující lásku nedokáže předávat nikdo, ale tento protějšek ji potřebuje každý den. Když ji nedostane, začne ji hledat v něčem jiném. Tohle jsou závislé vztahy, které se taky dají narovnávat. Chce to trpělivost, péči, a hlavně jistotu sám v sobě, ve svých postojích.

Závislého i takto hluboce zraněného člověka nejde vyléčit, bude závislý i zraněný celý život, ale jde přeměnit ten jasně definovaný klíč, který ho vede přímým směrem k věcem a činům ve své podstatě nechtěným, zraňujícím, vedoucím na přesně opačný bod na pomyslné škále. Jde o probuzení citu, který se ukryl před vším tím balastem okolo. A to především opravdového citu sám k sobě, díky kterému může takový člověk pak začít prožívat i opravdové city ke svým nejbližším.

Žijeme totiž ve světě, který nás každodenně vyzývá k tomu, abychom zradili sami sebe, odklonili se od své vlastní moudrosti a žili život v iluzi a podle zažitých představ, v jakési halucinaci, kterou držíme při vědomí jen tím, že jí věříme. Každý den v ní a pro ni pracujeme a žijeme, vychováváme děti bez vnitřní jistoty, zda to je, nebo není správná cesta. Uvěřit v tomto případě jen a pouze sám sobě – to je ta cesta, kudy je dobré se vydat.