Krása všedního dne

Jsou toho plné galerie, muzea a domy umění. Jednoduché obyčejné věci, které lidi potkávali nebo potkávájí. Ve výstavních prostorech je obdivujeme, ve všedních situacích si jich ani nevšimneme a přitom tu krásu máme přímo před očima. Stačí ji zachytit, na chvíli se zastavit a vnímat ji.

Nejde o to hledat dokonalost, ani to není o tom, kolik takových věcí za den potkáme, ale je to o prožitku a jeho hloubce. Umělci, kteří malovali zátiší, ovoce a jeleny, nebo ti, kteří dnes malují zátiší, ovoce a jeleny, ale úplně jinak, se těchto konkrétních věcí dotýkají srdcem. To je celé tajemství.

A nemusí u toho propadnout do nekonečného hledání. Dotknou se, uchopí, nechají vstoupit do svého světa, nechají ten moment v sobě pracovat a uzrát. Až se to v tomto vnitřním kotli přetaví, příjde inspirace a jdou do toho. Zamilují se bezhlavě a pak tvoří. Není to ta zprofanovaná inspirace, která znamená prostou kopii, je to mnohdy bouřlivý vnitřní proces, u kterého se v původní impuls zcela vytratí.

Co s tím v obyčejném životě?

Krása je v životě důležitá, vyživuje nás a sytí na jiné úrovni, než diktují naše biologické potřeby. Do jisté míry si ji umíme opatřit. Žijeme v konzumním světě s přebytkem nejrůznějších věcí. Ty jsou ale pouhou náplastí, šidítkem, dudlíkem, kterými se občas necháme oklamat. Jako malé děti, které se občas oklamat nechají a občas ne. A když jim potom to pravé schází, jsou nespokojené a samy neví proč.

Krása zároveň není všelék. Nežijeme jen z ní, ale to obyčejné žití nám výrazně obohacuje a rozradostňuje. Stačí ji občas zahlédnout, uvidět a chvíli se kochat. Člověk, který tohle umí, zaměřuje svou pozornost i mimo své plány, cíle a povinnosti. Může díky těmto zastávkám získávat větší nadhled i vhled do běžných situací.

A zároveň je na nás, jestli si krásu budeme každý den hledat, jestli si ji budeme vytvářet a jestli pro nás bude důležitou součástí. Můžeme ji objevovat každý den a klidně celý život. V tom je její největší krása, že je nekonečná a všude kolem nás.

Má cit pro krásu jen někdo?

Každý jsme jedinečný, stejně jako vločky. Neexistují dvě úplně stejné vločky, neexistují dva úplně stejní lidé. Vyrůstáme v odlišných rodinách, každý máme jiné tělo, dokonce vnímáme každý trochu odlišně barvy. A tak si každý může vybrat vlastní krásu, vlastní inspiraci i vlastní tvoření.

Školní systém v nás zanechává dojmy a pocity, že nejsme hodni toho, abychom se krásy přímo dotýkali, abychom ji vytvářeli, a tak raději nezpíváme, netancujeme, nemalujeme, protože nám kdysi dávno někdo řekl, že to neumíme, nevidíme, neslyšíme. Co kdybychom se pokusili osvobodit se od těchto dávných předsudků a pout. A zkusili to znovu, bez nutnosti dokonalosti. Jen tak pro sebe, pro radost, pro krásu všedního dne.