Volba: Láska, nebo strach

Dívám se na jedenáctiměsíční dítě, jak směle a neochvějně prozkoumává svět. Dojímá mě, jakou radost z něj dokáže mít. Je to láska k životu, s kterou se každý den probouzí. Začíná den se zářivým úsměvem, i přesto, že ho i dnes čeká několik bolestivých pádů a asi i pár dramatických nedorozumění. Miluje život. Nepřemýšlí. Nestrachuje se.

Když se pak rozhlédnu kolem a zaposlouchám se do běžných rozhovorů, cítím, že máme strach a přitom nás nic neohrožuje. Máme strach ze všeho. Není to panika, je to plíživý, stále přítomný pocit. Nastavení, s jakým žijeme den za dnem a tak už ani nevnímáme, že je v nás, že se jím necháváme obklopovat, že podle něj jednáme i v těch nejobyčejnějších situacích.

Bojíme se o děti, a tak si nemůžou hrát samy venku. Bojíme se jim důvěřovat, a tak pořád hledáme návody, jak je vychovávat. Bojíme se jim ukázat reálný svět, aby se z něj mohly učit a tak je pro jistotu odvádíme do školek a škol. Bojíme se věřit samy sobě, svým schopnostem a dovednostem, a tak věříme jiným lidem a pracujeme raději pro ně. Bojíme se uvěřit svému talentu a tak dál v té práci, která nám nedává smysl, zůstáváme.

Bojíme se mít míň věcí a žít jen s tím, co opravdu potřebujeme, a tak hromadíme nesmysly, které pak musíme pořád dokola uklízet. A navíc se o ně ještě strachujeme. Bojíme se uskromnit, protože bychom pak vypadali chudě, a tak raději žijeme na dluh. Bojíme se o to, jak vypadáme a tak nakupujeme zbytečné věci a přípravky, které nám stejně nepomohou. Bojíme se o své zdraví a tak znovu nakupujeme řady preventivních přípravků a zapomínáme, že naše zdraví odráží i stav naší mysli.

Bojíme se žít ten obyčejný život obyčejně a tak se pořád s někým srovnáváme, abychom se ujistili, že ho snad žijeme správně. I tak se bojíme žít svůj vlastní život po svém a tak žijeme cizí sny a plány. Bojíme se zeptat sami sebe, co bychom opravdu chtěli a potřebovali, a tak si necháváme věci vnucovat reklamou a nabídkami nejrůznějšího druhu.

Bojíme se jít vlastní cestou a tak svištíme po vydlážděné dálnici jako všichni ostatní. Bojíme se zpomalit, a tak nám každý den utíká čas, který bychom mohli prožít jinak. Bojíme se přiznat, že nejsme ve všem dokonalí, a tak s falešnou představou o sobě samých žijeme dál. Bojíme se vytvořit si jasný názor, a tak si nemyslíme nic o ničem. Bojíme se věci dělat jinak, a tak je děláme pořád stejně, i když se nám to vlastně nelíbí.

Bojíme se uvěřit, a tak žijeme bez víry. Bojíme se opravdu milovat, a tak žijeme v nenaplněných vztazích. Bojíme se, že nás nebudou mít lidé rádi, a tak jim vyhovujeme a nemáme rádi sami sebe. Bojíme se otevřeně mluvit o tom, co nás trápí, a tak mlčíme a trápíme se dál. Bojíme se být jen sami se sebou, a tak jsme osamělí mezi všemi svými přáteli a známými.

Bojíme se uvěřit sami sobě, a tak věříme víc lidem okolo a neslyšíme svůj vnitřní hlas. Bojíme se být opravdu šťastní, veselí, zlí, smutní, a tak v sobě emoce brzdíme a máme v nich zmatek. Bojíme se radovat z rozkvetlé louky, ze zpěvu ptáků, z horského potoka, z úsměvu našich blízkých a tak nás míjí láska ke světu. Bojíme se sami sobě dovolit být opravdu šťastní.

Těch strachů je ještě víc, dají se najít téměř na každém kroku. Taky si je vzájemně předáváme. Rádi se strašíme a necháváme se strašit. Je to taková celospolečenská disciplína povídat si o tom, co se komu stalo hrozného a čeho se zrovna bojíme. Tak často mluvíme o strachu a ze strachu, až zapomínáme mluvit o kráse a lásce. Přitom z těchto věcí můžeme získat mnohem víc.

Pro ty, co dočetli až sem a nebojí se pokračovat, mám i dobrou zprávu. Zní to trochu jako laciná výzva zapomenutého hippie, ale zkuste najít opak všech vyjmenovaných i nevyjmenovaných strachů. Podle mě to není odvaha, ta je o síle a funguje, dokud tu sílu máte. Život může milovat i slabý člověk, a tak tou zásadní ingrediencí, která nám v našich osobních kredencích schází, je láska.

Láska k životu, ať už je jakýkoliv – i k tomu obyčejnému, i k tomu našemu, i k tomu, co nám zatím nedává smysl. S láskou se dá každý den statečně čelit všem strachům svým i okolním, jít si svou cestou a neprobouzet strachy v ostatních. Dopřát všem jejich místo na slunci. No nezní to krásně?

Vidět vše jako nové, nádherné a prozatím nepoznané.  To je ta láska, s kterou malé dítě objevuje svět a ze které může vyrůst důvěra v život. Život totiž není povinnost, u které se má člověk každodenně strachovat, jestli ji vyplní správně. Život je dobrodružství, které si má člověk co nejlépe užít i se všemi povinnostmi, které má. A že to občas není procházka rozkvetlým sadem, ale pořádná dřina…

A jak se to dělá? Mám pár tipů, které zaručeně nejsou moje, ale přichází mi na mysl a myslím, že na ně nikdo ochrannou známku nemá:

  • zrušte všechna domácí a osobní pravidla, která vám už nedávají smysl
  • vyhoďte věci, které nepotřebujete
  • zkuste si letos vypěstovat cokoliv – jen tak pro radost
  • začněte si plnit svá (i tajná) přání
  • zkuste udělat každý den aspoň nějakou blbost jinak
  • dopřejte sobě i svým nejbližším čas jen pro sebe
  • při tom všem ctěte své hranice a možnosti

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná maminka s tvůrčí a trochu filozofickou duší. Chtěla bych být pro rodiče inspirací při hledání cesty ke svobodnému žití a učení. Můj příběh si můžete přečíst zde>>