Kouzlo háčkování

Každý den s dětmi doma tvoříme. Myslím, že to děláme všichni – kreslíme, stavíme a zase bouráme, lepíme, plácáme z plastelíny… Každý podle svého gusta. A my před časem společně objevili háčkování – úplně jednoduše u babičky.

Začalo to obyčejným řetízkem. To je prosté provlékání jednoho oka dalším a dalším a dalším okem. Vypadá to sice na první pohled úplně jednoduše, ale pětileté ruce to ze začátku motají úplně jinak a zcela podle svého. K mému překvapení se k této až archaické práci trpělivě vrací, až ten úplný základ zvládnou tak, že jsou schopné uháčkovat kilometrový řetízek.

Dobrá, asi to nebyl celý kilometr, ale byl dostatečně dlouhý na to, aby z něj syn s naší pomocí vytvořil originální vánoční dekoraci. Myslela jsem si, že tím jeho háčkovací touha utichne. Zmýlila jsem se. Chtěl by podle svých slov vytvořit něco užitečného. Jen koukám a mlčím.

Za pár týdnů (když ta touha po něčem užitečném neopadá), začínáme se společně učit takzvaný krátký sloupek. To je propojení několika ok tak, aby vzniklo něco mnohem sofistikovanějšího, než je pouhý řetízek. Vypadá to, že jsme se oba přihlásili na vyšší dívčí školu.

A já zároveň skládám svou malou vnitřní maturitu. Vzpomínám při tom, jak jsem se ve druhé třídě v družině zařekla, že tohle už nikdy dělat nebudu. Háčkovala jsem totiž taky něco hrozně užitečného pod vedením paní družinářky, tenkrát soudružky učitelky. A byla to taková motanice, že si to souška musela rozmotat a vyrobit znovu sama.

Tentokrát obdivuji syna, jak je trpělivý a zručný. Snažím se být taky tak úspěšná. Ono se to ve dvou lépe háčkuje. Vzniká tak kapsa na krk z ovčí vlny pro tátu. Jsme oba štěstím bez sebe, když se nám povede. Je to první užitečná věc, kterou jsme uháčkovali.

Po takovém úspěchu už se nedá zahambit ani moje háčkovací ego. Pustím se do něčeho, co vlastně nevím, jak se přesně dělá. Po večerech háčkuju a poslouchám u toho myšlenky, co se mi honí hlavou. Nemám ani návod, ani babičku po boku. A vznikne kapsa na sešity pro jednu domškolačku.

Když ji dokončím, sklidím pochvalu od háčkovacího parťáka. A navíc si uvědomím dvě věci. Tou pro mě příjemnou je, jak moc milé je vytvářet ručně cokoliv, co jde někomu darovat. A tou pro mě obdivuhodnou je to, jak syn přesně v okamžik, kdy začíná pomalu psát a zápasit s tužkou, si sám najde aktivitu, která uvolňuje ruku a nutí ho se koncentrovat. Prostě smekám zatím neuháčkovaný klobouk 😉

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná maminka s tvůrčí a trochu filozofickou duší. Chtěla bych být pro rodiče inspirací při hledání cesty ke svobodnému žití a učení. Můj příběh si můžete přečíst zde>>