Jako šnek

Nedávno jsem objevila pomalost a tak i vlastní tempo, které je mi příjemné a milé. Dá se říct, že nikdy jsem nebyla úplný rychlík, ale myslím, že jsem dokázala hlavně při práci v médiích docela slušně sprintovat. A ten rychlý běh mě občas baví i dnes. Je v něm potřeba zachovat chladnou hlavu a soustředit se jen na určitý úkol nebo činnost. Dá se to přirovnat k dobrodružným výpravám třeba do hor, které si ještě občas přejete zažívat, i když už máte své oblíbené křeslo doma u krbu.

Když mi do života přišly děti, všechno se zpomalilo. Bylo-li občas potřeba stoupnout na plyn, nebylo to příjemné pro nikoho z nás. Tempo každodenního života bych umístila do středně rychlé a plynulé jízdy krajinou. Tou jsem se s dětmi jen tak mimochodem ráda toulala pěšky i vlakem. V tyto okamžiky mi docházelo stále víc, jak je důležité být s nimi, když jsou ještě malé. A taky, jak moc důležité je naslouchat. Dětem, přírodě i sobě.

Teď přichází období, kdy bych podle všech předpokladů měla opět zrychlit a běžet v poklusu s občasným sprintem na autobus nebo tramvaj. Takové jsem měla i plány, ale ono to pořád nějak nešlo, někde se to zasekávalo a když to chvíli šlo, tak se to pak celé zhroutilo i se mnou na pár dnů do postele.

Objevuji teď pomalost. Možnost nechtít naskočit zpátky tam, kde už jsem byla, ale otevřít se něčemu, co ještě neznám a co je možná ještě lepší cesta. Právě v této pomalosti je mi neskutečně dobře a začínají se i díky ní odehrávat malé zázraky. Připomínám si proto, že nemusím spěchat, stejně jako nemusely moje děti spěchat, když šlo situace řešit s klidem a rozvahou.

Za ta léta, co jsem s dětma doma i v různých kroužcích a lesní škole, jsem vypozorovala, že na jednu situaci i na jedno dítě je možné se dívat hned z několika pohledů. A je to možné jen, pokud si na to člověk dá čas, kdy onu situaci nebo dítě jen vnímá, naslouchá, nehodnotí, jen je. Pomáhá nespěchat a neodsuzovat hned. Nejen chápat, ale snažit se rozumět.

Toto je možné jen v opravdu pomalém tempu, které třeba v dané situaci nezvládneme, ale když si dáme o něco později čas se na ni podívat a znovu ji prozkoumat, jsme opět v pomalosti. Je to práce z velké části ve vnitřním prostoru, z něj pak ale vychází reakce a emoce, které prožíváme. Proto je důležité mít nějakou kotvu, která nám bude připomínat, k čemu se chceme vracet. Třeba ze spěchu každodenních dní, nebo během náročných období. Chcete-li mít svého šneka doma, napište mi. Mému šnekovi bude ctí.