Jako šnek 2.

Zrovna když si říkám, jak to s tím mým šnekem válíme, jak už se chápeme a že spěchám už jen malinko a občas, všechno se to sesype. Bum. Ležím úplně vyřízená v posteli s virózou, která byla ještě nedávno nazývána morem. A každá buňka mého těla je unavená a vděčná za klid i ticho. Ležím a jen jsem, a přijde mi, že kdybych jen ležela a nebyla, taky by to bylo taky dobré.

Najednou zavládne mír. Všechno je v pořádku.

A tak ležím a nejsem. Nejsem ničím, jen svým tělem. A tělo pláče, připadá si opuštěné a zapomenuté, protože jsem na něj zapomněla. Zdálky slyší všechny ty známé rodinné zvuky a hlasy.  A cítí vděčnost, že může jen tak ležet a nebýt toho součástí, neodpovídat na otázky, nevařit, neuklízet, neřešit spory. Být i nebýt zároveň.

V tomto bezčasí se nenápadně děje změna. Odpadají ty kousky, které ke mně nepatří, které jsem jen přijala za své z různých dobrých a jistě záslužných důvodů. Taky přijde rozhodnutí netáhnout na své šnečí budce navíc geparda, zajíce a myš, a přitom se ještě snažit, aby se ti tři nesežrali. Odevzdávám tyto břemena jejich vlastním osudům. Nemusím být jejich součástí.

Skládání puzzle pokračuje tím, že se rozpadne na cimrcamr jedna iluze. Přichází velké zklamání. Jenže nejde dlouhodobě žít v nadšení z něčeho, co o mé nadšení nestojí a dá mi to několikrát velmi znatelně najevo. Zřítí se to najednou úplně celé. Moji víru v to, že aspoň v některých soukromých školách jde hlavně o děti a k rodičům se prostě přistupuje jako k lidem, kteří své děti chtějí podporovat, to nezlomí. A tak zůstávám v tichu s rozpadlou iluzí a vlastním zklamáním. Obojí tak může v klidu odejít.

Než to udělá, odhalí ještě, že za zklamáním je i vztek. Jsou to vrstvy, které jsou spojené a když jsem zrovna v posteli, můžu je pozorovat každou zvlášť, vnímat je a uznat je. A nemusím přemýšlet o tom, proč tam jsou, nebo že by bylo lepší je nemít. Jsou v pořádku, když přichází, i když odchází. Na konci procesu jsem vděčná za emoce jako za vlastní průvodce. Nemýlí se. Díky nim se můžu podívat dál do sebe, chápat a rozumět víc lidem (i těm malým lidem) okolo.

Pozoruji dál dění v sobě i za oknem. S východem slunce přichází dva dny po sobě výrazná síla. Puzzle je téměř složeno. Několik břemen odloženo, jedna iluze nenávratně ztracena, objevil se malý prostor navíc. V interakcích se světem pak vnímám, že některé věci se změnili, plynou jinak a v jiné intenzitě. A s některými se teprve setkám. Zase jako šnek.

A tak jestli je někdo, kdo to bude číst, aspoň někdy šnekem, a nebojí se to přiznat, zastavte se se svou šnečí duší a chvíli ji pozorujte, a věřte ji. Pořád je tady a trpělivě čeká, i když vy zrovna chvátáme do práce a pak zpátky domů.