Jak se tvoří třída?

Doprovodit dítě do školky, nebo školy, a v klidu odejít. Tento krok obsahuje velkou důvěru – buď v systém, nebo v člověka, kterému dítě předávám. Vím, že v dnešní době není čas ztrácet čas, a tak se spousta věcí děje automaticky. I z tohoto předávání dětí se stal určitý zvyk.

Při své práci potkávám hodně různých tříd a hodně různých osobností, které tyto třídy vedou. Mohu je během pár hodin poznat blíže, navázat s nimi kontakt a pochopit dynamiku celé skupiny. Je to občas velmi zajímavý pohled a taky velmi poučný, protože i učitelé a průvodci jsou lidé. Volí různé strategie, jak s vetší či menší partou dětí vyjít a docílit určitých kroků.

Nejraději mám ty, co pracují srdcem. Skupinu vnímají jako různé osobnosti, pro které mají nejen pochopení, ale i hlubší vnímání jednotlivých příběhů dětí. Naopak skupina tuto vůdčí osobnost vnímá jako opravdového člověka se všemi emocemi. Mluví k nim čitelným jazykem, otevřeně a zároveň si dovoluje prožívat sám či sama sebe. Umí prostor otevřít pro hru i uzavřít pro soustředění lehce a přirozeně.

Pokud dorazí skupina vedená strachem, který v osobnosti jejich průvodce převládá, celý společný čas se děje v určitém napětí. Ve skupině se neustále objevují rušivé podněty. Není čas na trávení a zažívání nových informací. Tato skupina potřebuje pouze neustálý příjem nových aktivit, zajímavostí a znalostí. Nejlépe v rychlém tempu. Osobnost učitele nebo učitelky tento zběsilý rytmus hlídá a na nic jiného nemá prostor. Děti také ne.

Často se objeví skupiny ovládané onou rozumnou, dá se říct tou dospělou částí v nás. Zpočátku jsou síly ve skupině vyrovnané a jasné. Stává se ale, že jakmile se objeví hravá část programu, něco v těchto vedoucích ztuhne. V dětech se pak naopak objeví touha provokovat a testovat, hledat zdravou hranici hravosti. Vnímají osobnost svého vedoucího jako nedosažitelnou, stojící příliš daleko nebo vysoko.

Jako hlavní pilíř, na kterém učitelé i průvodci staví, vnímám i laskavost, která pokud jí je moc se sama obrací proti nim. Nic proti ní nemám, často ji volím jako výchozí bod i já sama, ale musí mít hranice. Pevné hranice. Příliš laskavě vedená skupina nedosáhne téměř žádného výsledku, protože nefunguje jako celek, ale jen jako několik podporovaných a spolupracujících individualit. Ten zbytek ve skupině nedostává prostor a nemá se kde opřít, ani kde narazit (v dobrém slova smyslu).

Nejméně se objevuje těch, kteří svou skupinu vedou s nadhledem. Nevkládají srdce, ale místo toho nabízí velký prostor všem, díky tomu, že nehodnotí hned. Dávají různorodým situacím možnost dokončit se, uzavřít se samostatně. Děti to vnímají jako výzvu k růstu, nebojí se zeptat, jsou otevřené. Do jisté míry je tímto přístupem vneseno pravidlo vlastní odpovědnosti, což může být pro některé děti i docela velká výzva.

Tak jako není život černobílý, tak ani učitelé a průvodci nemají jen jeden pohled a jen jednu tvář. Převládají v jejich nastavení dva až tři uvedené typy a možná i víc těchto vnitřních nastavení. Ráda si toho všímám, ráda pak objevuji i tyto mechanismy u sebe. Ta zkušenost je k nezaplacení.