Hledáme papouška

Hledáme už několik měsíců, vlastně několik let, papouška. Ne, že by nám uletěl. Oblíbili jsme si velké obrázkové knihy Podzim a Zima od Rotraut Susanne Bernerové. Právě v nich se dá papoušek, který uletěl, stopovat. Na každé straně je jiná část města i jiný čas, a tak se postavy postupně přesouvají od začátku do konce. Vytváří tak promyšlené každodenní příběhy.

Právě to baví skoro dvouletého syna i mě. Se starším, šestiletým synem jsem tyto příběhy prožívala úplně stejně. Pořád o ně má zájem a tak si s mladším bratrem občas tímto způsobem čtou spolu. Hledají papouška, autobus, hasiče, babičku nebo třeba maminku s kočárkem.

I další obrázkové knihy jsou pro nás výborným pátracím prostorem. Mladší syn hledá každý den několikrát traktor, bagr a kočku. Činí tak v různých knihách a zcela samostatně. K této vášni ho zláká i reklamní leták z Mountfieldu. Zajímavé je, že v obrázkových knihách se stavebními stroji se kočka vyskytuje docela často, takže není potřeba pořizovat chovatelské příručky.

Za určitý čas jdou všechny ty velké stroje stranou a je potřeba pátrat jako fajnšmekr. Ve velké knize o vláčcích a mašinkách hledává v dálce vyobrazené koně a krávy. V celostránkové ilustraci vlaku ho pak nejvíc potěší dvě malinké kačenky, které vypadají, že se tam ocitly náhodou.

Starší syn postupuje také jako detektiv, jen je to s komiksem Čtyrlístek. Neumí si ho ještě přečíst, ale prohlíží si a sleduje příběh v jednotlivých políčcích i jednotlivé detaily, které jsou zobrazeny. Dokáže tak velmi dobře odhadnout, o čem příběh je, a povyprávět ho. V momentě, kdy mu ho přečteme, zná ho nazpaměť.

Má totiž dobrou paměť. Jako tříletý byl schopný zapamatovat celý příběh o Krtkovi a rybce. Listoval knihou a vyprávěl ho, jakoby četl. Právě ten příběh byl pro něj natolik okouzlující, že si ho odříkal slovo od slova hlavně pro svoje potěšení. A taky k našemu údivu.

Příběh je zkrátka kouzlo, které děti chtějí prožívat znovu a znovu. Je pro ně nositelem určitého postupu, jasného návodu, co a jak zkrátka je, nebo není. Přitom úplně nezáleží na zažitém rozdělení na dobro a kdo zlo. Jde spíš o touhu (nejen) dětské duše sytit se, plnit a učit se.

Ta touha je dokonce tak velká, že není potřeba příběh pokaždé číst úplně celý. Při večerním společném listování knihou mladší syn přeskakuje stránky a starší poslouchá krátké úryvky, které předčítám. To, co schází, si sám doplňuje. Někdy se vracíme a hledáme, jak to vlastně bylo. Učí se tak příběh zkracovat a zjednodušovat.

Svět knih má ještě jednu rovinu. Každý si z něj vezme to, co zrovna potřebuje. Někdo miluje Krtka, někdo bagr a další potřebuje slyšet, že je možné někoho zachránit a nepřijít při tom o vlastní krk. Když to, co potřebujeme, hledáme v knihách, můžeme prožívat i ta největší dobrodružství, kdy život visí vlásku a tvářit se, že se nic neděje.

Dobrá kniha je jako sen, který napsal někdo jiný s jasným záměrem zaměstnat naši fantazii. Samotný příběh je pak to, co nás úplně vtáhne, polapí a už nepustí. Anglický výraz pro tento stav je flow, česky překládaný jako proud, proudění nebo plynutí. Je to stav, kdy jsme naprosto ponořeni třeba do čtení, a naše pozornost je zaměřená jen na tuto činnost.

Tou činností může být cokoliv, a proto nás děti (ani dospělí) občas neslyší. Zabývají se zrovna stavbou hradu, nebo jeho rozebíráním, malováním, pozorováním, anebo taky hledáním papouška. Nic pro ně není v ten moment tak důležité. A hrozně je rušíme, když si v ten stejný okamžik myslíme něco úplně jiného.

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná maminka s tvůrčí a trochu filozofickou duší. Chtěla bych být pro rodiče inspirací při hledání cesty ke svobodnému žití a učení. Můj příběh si můžete přečíst zde>>