Dovolme se a dovolme si…

V době léta a letních dovolených se mi vrací myšlenky na to, jak si (občas i častěji) dokážeme komplikovat život tím, že si něco dovolíme a něco ne. Možná jsme se naučili některé věci si užívat, až když to někdo dovolí. Možná čekáme, až to za nás někdo jiný rozhodne. Možná máme v kapse žádanku, ale není ji komu dát. Nikdo o ní neví.

Jsou docela krátká období v roce, kdy sami sobě dovolíme opustit práci i povinnosti a vyrazíme tam, kam nás to láká. Dovolíme to sami sobě, dovolí nám to v práci, dovolí a pochopí to naše okolí, dovolíme se a uvolníme se. Přemýšlím nad tou svobodou, nad tím, co jsme schopni ochutnat jen na chvíli, ale většinou to nejsme schopni žít delší dobu – být dovolení, uvolnění a sví.

Naopak – naučili jsme se zavazovat, podepisovat, plánovat a pak otrocky naplňovat (a taky splácet). Přistoupili jsme tak na hru, ve které se občas můžeme cítit jako vítězové, ale jen dočasně, protože povinností je ve výsledku více, než obyčejné radosti.

A jak nad tím přemýšlím, začínám si čím dál víc přát pro sebe a své děti život bez půjček, hypoték a dluhů. (Nic z toho jsme si zatím nepořídili.) Často na to lidé narazí, když si s námi povídají o domácí škole. Nedávno se tak vyjádřila jedna maminka: „U nás jsou děti taky na prvním místě, ale hypotéku platit musíme.“

„Úplně to chápu, některé věci si pak prostě nedovolíte. Nemůžete je ani sami sobě dovolit,“ přemýšlím nahlas. A o něco později a v klidu se zamyslím nad tím, co bych mohla sama sobě dovolit v tom, co teď žiju (a jsem za to každý den vděčná). Přicházím na to, že bych si mohla dovolit být víc sama sebou, protože pokud někomu něco dlužím, tak tohle dlužím jen sama sobě.

A tak mě napadlo, že sama sobě napíšu zcela reálnou žádost: „V termínu od 9. června do 9. července sama sebe žádám o dovolení být o malý kousek víc sama sebou z důvodu nacházení a čerpání nových zdrojů sil i oprášení radostné touhy po životě a svobodě.“

Tuto žádost píšu veřejně, abych vás na jedné straně inspirovala, na druhé straně abych to měla jako opravdový závazek. Možná byste se chtěli přidat a to klidně můžete. Za měsíc si můžeme napsat, jak se nám to dařilo a co všechno jsme si dokázali dovolit.

Někdo si možná dovolí po letech snít, někdo si dovolí sen splnit, někdo si dovolí a povolí vychutnávat šťastný život, protože už ho má. Někdo si dovolí ulovit prima nápad, někdo dovolí svým emocím, aby šly ven, někdo své emoce nahlédne z jiné stránky. Někdo začne tvořit a někdo možná přestane. Dovolme se, dovolme si…

Přeji pěkné léto a krásný čas, který si dovolíme žít podle svého.

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná maminka s tvůrčí a trochu filozofickou duší. Chtěla bych být pro rodiče inspirací při hledání cesty ke svobodnému žití a učení. Můj příběh si můžete přečíst zde>>