Domškoláctví. Proč ne?

Nejsem ranní ptáče, ale vstávám po páté hodině. Do prčic, proč to dělám? Protože si ráno třídím myšlenky, cvičím a vychutnávám si obyčejnou vodu. Dnes usedám po ránu také k počítači, i když pracuju většinou v noci.

Jsem před dokončením e-booku o prazákladech čtení a učení. Přepisovala jsem dlouho návod na to, jak děti naučit číst, až jsem došla k tomu, že je potřeba vrátit se k úplným základům, až prazákladům v nás, aby se ty děti vůbec mohly něco opravdu naučit.

Když nad svou prací ráno přemýšlím, napadá mě z čistajasna, že mateřství je challenge a domškoláství další level. V češtině – mateřství je výzva a domškoláctví další úroveň. Starší syn je zatím v povinném předškolním ročníku a v domácím vzdělávání chceme pokračovat. Je jasné, že nás čeká další, o něco náročnější úroveň společného soužití.

Ta náročnost nebude o tom, že se syn musí něco naučit. Ledacos z dovedností první třídy umí. Spíš bude (a to hlavně pro mě) náročné čelit stále se opakujícím dotazům ohledně domácí školy a způsobu výuky.

Když jsem vyplňovala dotazník do psychologické poradny, kterou musíme navštívit, abychom splnili povinnosti potřebné k domácímu vzdělávání, zarazila mě otázka, proč chceme vzdělávat dítě doma. (Popravdě mě zpočátku ta otázka úplně vykolejila. Ptá se někdo rodičů při zápisu, proč chtějí dát děti do školy? Jaké k tomu mají důvody?)

Ale možná si ji kladete taky. Pět odpovědí je zde:

Proč ne?

Aneb ne všechno, co máme zažité, musí být pro všechny to pravé ořechové.

Proč nebýt pány svého času?

Aneb když jste doma s dětmi, určujete čas strávený venku, na výletech nebo při čtení jen vy.

Proč se učením neotravovat?

Aneb pokud se dítě chce něco naučit, osvojí si to rychle a rádo. Navíc je velká šance, že to nezapomene.

Proč nebýt s dětmi doma déle, než je obvyklé?

Aneb seberealizace (případně práce) jsou možné i s dětmi, jen se jim musí přizpůsobit. (Na té práci z domova začínám právě usilovně pracovat.)

Proč se vzájemně neodcizovat?

Aneb společný čas je pro nás jednou z nejvýznamnějších investic. I přesto, že slovo investice je v obecném povědomí spíše spojeno s penězi.

A jak to máme teď?

Šest let jsem dobrovolně v domácnosti (a počítám s tím, že ještě pár let budu), s minimálním příjmem a dětmi, které potřebují péči a pozornost. Pokud se chci realizovat, nebo jen dělat, co mě baví, tak to dělám v čase, když děti spí, nebo jsou s někým jiným. Obě stvoření ale zatím žádná osoba současně nezabaví, takže momentálně platí spánková varianta.

Docela často jsme mimo domov – navštěvujeme příbuzné a kamarády. Jsou mezi nimi i další domškoláci, takže můžeme zavítat na návštěvu téměř kdykoliv. Vyrážíme na výlety tam, kde pracuje táta. Je tesař a pracuje během roku po celé republice. Cestování vnímáme jako jednu z nejlepších možností učit se a osvojovat si nové poznatky i dovednosti.

Zároveň jsou obě děti a každodenní přítomnost s nimi výukový program k nezaplacení (tentokrát ale pro nás rodiče). Děti okamžitě reagují, pokud nejsou věci opravdové a to hlavně uvnitř nás rodičů. Každá únava, nespokojenost, řešení problémů i obyčejných situací vyžaduje otevřené, vstřícné, laskavé i skromné vědomí o tom, že můžeme fungovat jedině, pokud budeme vše řešit společně.

Zatímco s dospělými jedinci si člověk své nedořešenosti vyříká, nebo je naopak pečlivě ukryje, s dětmi to tak jednoduše nejde. Občas se na sebe zlobíme a řešíme nejen vzniklé situace, ale i emoce v nás. Povídáme si o nich a snažíme se přijít na to, jak je ovládat, jak s nimi pracovat. A děti to chápou a vnímají jako cestu, která je občas obtížná i krásná.