Děti jako dary

Sedíme se synem v kuchyni, jsme po obědě, povídáme si. Objeví se chvíle ticha. Najednou je pro mě naplněná vděčností a vědomím, že dítě je dar. Opravdový a přesně adresovaný dar. Každá filozofie nebo náboženství bude mít jistě výklad toho, od koho, proč a co s tím darem je potřeba dělat a nedělat. Nemám žádný návod, žádné pravidlo. Jen ten pocit vděčnosti.

V břiše mě začne kopat mimino, které se brzy narodí. Mám možná nárok být v těchto dnech trochu sentimentální a tak děkuji ze srdce za obě děti. Za možnost je cítit, komunikovat s nimi a těšit se z jejich přítomnosti, ať už na světě, nebo ještě skrytě. A mám opravdu radost, že tohle mohu zažívat.

Je to stejné jako s ostatními dary v životě? Znám lidi, kterým ať chci darovat sebemenší pozornost, nejde to. Jen vytuší, že by mohli něco dostat, začnou vykřikovat: „Ne to nechci, to si nechej!“. A pak jsou lidi, kteří mají z úplných maličkostí upřímnou radost. Ráda ji s nimi sdílím. Možná je to podobné i s dětmi.

Přemýšlím o dětech jako o daru. Jak je dostáváme a co to pro nás asi pak znamená. Všechny, které si přejí na tento svět přijít, mají stejná očekávání. Náruč, lásku, teplo… Jsou to ty původní, až prapůvodní a zcela přirozená přání. Kolik jsme toho schopni z těchto přání splnit? A chápeme ještě vůbec, co všechno pro nás a naše děti může znamenat zcela přirozené zrození a následování mateřských instinktů a intuice?

Možná je snadnější upadnout do všeobecně blahobytné představy o dokonalosti systému, který se o život ve stejnosti postará téměř dokonale. Od narození do smrti pod kontrolou a s trochou strachu, bez opravdovosti a možnosti svobodně se rozhodovat. To poslední je přitom jedinou zárukou toho, jak nést odpovědnost za svůj život i život dětí.

Děti se rodí bez ohledu na to, co si o tom všem myslíme. Vnímají pak všechno z té prapůvodní perspektivy a učí se. Okamžitě a vše zařazují jako program, který bude platný pro tento život. Co když se setkají s něčím úplně mimo přirozené a původní očekávání? Nevadí, takto už to prostě je. Neptají se na příčiny, neumí diskutovat. Jejich prvořadým úkolem je přežít a to i ve společnosti, která má z toho původního a přirozeného jen jakýsi neblahý pocit nebezpečí.

Mám proto opět jeden návrh: Zkusme se vracet k tomu původnímu. Je to jako lehnout si na louce do trávy a vnímat to ticho uvnitř i venku. Možná zaslechneme aspoň jeden původní hlas či hlásek. U mě to bylo poznání, že děti se jsou tady na světě od věky věků. Jsou pro mě stejně původní, moudré a milé jako kopce v krajině.

Zuzana Jurečková
Jsem svobodomyslná výtvarnice se špetkou filozofické duše. Ráda se účastním debat o svobodném vzdělávání a zároveň miluji pohádky. Více si o mně můžete přečíst zde>>